Jsou citliví, empatičtí, špatně snášejí kritiku a často musí poslouchat, že vlastně nic moc nedělají, jen sedí a něco píšou. Je to vůbec práce? Takové názory moc nepomáhají a mají vliv i na to, co si člověk o sobě pomalu sám začne myslet. Hodiny izolace strávené psaním, recenze od lidí, kteří sami nikdy nic nenapsali, ale kritizovat umí skvěle a fakt – buďme realisti – že psaním se málokdo uživí. To všechno se pomalu někde ukládá a časem může vzniknout problém.
Nakonec, vzpomeňte si sami, jak snášíte kritiku třeba od kolegů, kteří v podstatě sami nic moc neumí, ale vám rádi povědí, co byste mohli dělat lépe, víc a mnohem kvalitněji. Už si to vybavujete? Někteří spisovatelé měli navíc vážné zdravotní či sociální problémy, jejich okolí je nechápalo, vždy se našel někdo, kdo věděl mnohem lépe než oni, co je pro ně nejlepší. Pojďme se podívat blíž na některé z nich.
Když se řekne Jáma a kyvadlo či Havran, téměř každý z nás si vybaví anglické horory, romantismus, poezii a jméno Allan Edgar Poe. Vlastně si nejsme jistí, jak zemřel. Možná ho zabili bratři jeho snoubenky, možná ho dohnaly nemoci, možná za jeho předčasnou smrt může alkoholismus a možná byl náhodná oběť tehdejší politické situace. Jisté ale je, že když si vyhledáte na internetu, jak zemřel, zamrzne vám krev v žilách.
Stefan Zweig – jeho knihy fašisti během války nejen zakazovali prodávat, ale dokonce i hromadně pálili. Proto odešel z rodného Rakouska a hledal jiný domov. Když budete pátrat po tom, jak zemřel, najdete černobílou fotku, jak leží mrtvý s manželkou v posteli. Rozhodli se zemřít spolu, protože jim hrozilo, že ztratí svůj americký azyl. Fakt, že si vzali život, byl v židovském náboženství považován za největší hřích. Jenomže oni už nevěděli, kudy kam… Kam jít, když vás nikde nechtějí?
Vladimír Majakovskij – to jméno jste určitě zaslechli ve škole. Ruský spisovatel, futurista, který celý život věnoval boji za lepší stát právě pomocí svých básní. Co ho dohnalo k sebevraždě? To nikdo nedokáže říct určitě. Možná to byla zakázaná láska – měl vztah s vdanou herečkou, mohl si sáhnout na život, když pochopil, že on je ten, kdo bude vždycky na druhém místě. I když oba měli i jiné partnery, vázalo je k sobě zvláštní pouto. Prý to byla jediná pravá láska jeho života. K tomu si připočtěte, že v životě neviděl žádný smysl, cítil nekonečnou prázdnotu, nevěděl, co sám se sebou…jeden náboj zní jako logické řešení, nebo ne?
Ernest Hemingway – Stařec a moře, Pohyblivý svátek a mnoho dalších knih, navíc hezký chlap s vlastním názorem, jakých je málo. Jeden z největších spisovatelů všech dob přežil zranění střepinou z granátu, autonehodu, bombu během občanské války ve Španělsku a několik leteckých havárií. Nakonec si o svém konci rozhodl sám. Možná byl pod vlivem léků, možná trpěl klinickou depresí. Prostě jednoho letního dne ráno vstal, vzal si pušku a prostřelil si hlavu. Konec. Zbyly jen jeho knihy.
Virginia Woolfová – žena, která vždycky chtěla něco dokázat. Vyrostla v rodině intelektuálů a nikdy neměla pocit, že je dost dobrá. Sice splnila vždy vše, co se od ní očekávalo, ale stejně ji někde v srdci zůstala hořká chuť, že to nestačilo. Vypadalo to, že její jméno budou všichni znát, ale pořád se jí do cesty stavěly překážky. První světová válka, pak druhá, pocity naprosté beznaděje jako by nikdy nemělo přijít lepší zítra. Měla potíže s nervy, trpěla halucinacemi i těžkými depresemi. Rozhodla se, že je čas to ukončit. Jednoho dne odešla z domu, do kapes si dala co nejvíc těžkých kamenů, vstoupila do řeky a šla tak dlouho, dokud se neutopila.
Možná tomu nerozumíte, ale tohle k nim patří. Takoví byli. Žili, dokud jim to dávalo smysl. Když došli na konec cesty, rozhodli si sami o tom, jak to ukončit. Můžete je odsuzovat, ale tím se nic nezmění. Vždycky tu budou ti, kdo chtějí přežít za každou cenu a urvat, co jde. A stejně tak tu budou ti, kdo si svou cestu určují sami. I její konec.
-ice-