Široká veřejnost vás má v povědomí především jako herce a zpěváka. Odkud vzešla myšlenka na sepsání knihy?
Já jsem si na psaní myslel vlastně vždycky. Ale takové to vážné psaní jsem si šetřil na důchod. Jen covid to dost uspíšil, protože já jsem sice v jeho průběhu hodně natáčel, ale přece jen absence divadla mi najednou poskytla dost času navíc. Tak jsem ho věnoval psaní a pod dozorem mé přísné ženy i práci na zahradě. Pak jsem ještě rád utíkal k počítači. Nicméně já vlastně nejsem úplný začátečník. První povídka mi vyšla už někdy v deseti letech v dětském časopise. Už nevím přesně, který to byl, snad Sedmička pionýrů. Byl to sci-fi příběh z vesmíru. V dospělosti jsem pak psal pro různé noviny a časopisy sloupky a cestopisy. No a v už zmíněné covidové pauze jsem začal divadelním scénářem, který vychází z jedné z povídek z právě vydané knihy, potom jsem dopsal filmový scénář, který budeme v produkci České televize realizovat příští rok v režii Honzy Hřebejka a se mnou v hlavní roli, což nevím, jestli je dobrý nápad zničit vlastní dílo tím, že v něm budu hrát, ale třeba to moc nepokazím. Povídky jsem tak nějak průběžně psal mezi tím. Pár se jich dostalo přes mou kamarádku, která jednu z povídek inspirovala, do Albatrosu a oni zavolali, jestli bych to u nich nevydal. Jejich značka mě provází od dětství, tak jsem si říkal, proč ne. Letos na jaře jsem tedy dopsal valnou většinu a sbírka byla na světě. V podstatě.
Mnozí spisovatelé nosí své nápady v hlavě roky, jiní naopak píšou ze dne na den. Jak dlouho jste se odhodlával k prvním řádkům vy sám?
Já se k prvním řádkům, vzhledem k tomu, že jsou to povídky, tedy samostatné příběhy, odhodlával pokaždé, když jsem začínal novou. Někdy jsem se těšil, jindy bál. Ale nakonec mě to vždycky bavilo. Já píšu tak, že mám v hlavě jen základní nápad a pak nechám písmenka vyskakovat dost nekontrolovaně a je to nakonec překvapení mnohdy i pro mne, co z toho vznikne a kam to vede. Měl jsem původně v úmyslu napsat sadu sociálně kritických povídek o samotě, vyloučení a strastech lidí, kterých si nevšímáme, ale byla to strašná deprese. Tak jsem pak přehodil výhybku směrem k dost černému humoru. Ale záměr ukázat na příbězích, do jakých situací nás dostává svět, ve kterém musíme žít, ten zůstal. Jestli se povedlo ho naplnit, to budou muset rozhodnout čtenáři.
Sbírka povídek Kéž bys tu byla je zaměřena na životy „obyčejných“ mužů a žen. Přiblížil byste čtenářům termín obyčejný člověk?
Ten termín není z mé hlavy. Obsahuje ho anotace ke knize, kterou vytváří redakce nakladatele. Sám ten termín nemám moc rád. Nikdo není obyčejný v tom smyslu slova. Ale je asi jasné, co tím redakce míní. Prostě lidé jako já, vy, kdokoli kromě prezidentů, kosmonautů a třeba rockových hvězd, tedy lidí s životem, který většinu z nás nepotká.
Kde jste pro svou knihu sbíral inspiraci?
Tak různě. Snažil jsem se, aby byla sbírka pestrá, takže i styly se velmi liší. Některé příběhy stojí na přímé řeči jako scénář, v jiných není přímá řeč vůbec, je tam i ich forma. A příběhy jsou dílem ryzí fabulace, dílem jsou inspirovány skutečnými postavami a událostmi, které jsem potkal či zažil já nebo někdo z okolí, ale pak si stejně ty figury už žijí vlastní příběh bez ohledu na jejich reálné životy. Jakkoliv přinejmenším je jedna povídka velmi blízko realitě mého dětství a dospívání a jedna je téměř přesným popisem jednoho mého, pro mne fascinujícího zážitku.
Kdo vás v literární činnosti nejvíc podporuje?
V čemkoliv, co dělám, bych se neobešel bez podpory mé ženy. Ostatně nebýt jí, dnes bych nehrál divadlo a nepsal knížky, protože bych se nejspíš válel po zemi někde před nádražní restaurací se třemi promile v krvi.
Píšete o na první pohled nenápadných lidech, kteří zanechali otisk v duších ostatních. Vzpomenete si na někoho, kdo se podobným způsobem „vtiskl“ i do vás?
Je mi 55 let. Zajímavých lidí jsem potkal hodně. A spousta z nich se na mně nějak podepsala. A jsou i tací, které si pamatuju ryze v negativní rovině. Ale nikdy si z toho nenesu křivdu, nebo nějakou negativní emoci dlouho. To k ničemu není. Živí mě pozitivní zážitky a vzpomínky. Je to volba.
Jak byste popsal žánr své knihy? Budou se čtenáři smát nebo plakat?
Já doufám, že oboje. Emoce jsou vlastně to, o co mi jde, a doufám, že se mi podaří je ve čtenářích probouzet. A žánr, to je těžké. Jak jsem říkal, je to dost pestrý pall mall. Ale některé příběhy jsou určitě ve stylu, který se dá nazvat dramedy, takový ten kousavý britský humor na hraně, v podstatě často v tragických situacích. Ale já se považuju za takového pudového feministu, a tak v mnohých příbězích nepokrytě straním ženám a snažím se podtrhnout fakt, že na nich naše civilizace stojí, což zjevně dost nedoceňujeme. Ale čtení pro milovnice červené knihovny to rozhodně není.
Jak jste se cítil těsně po dokončení? Po poslední tečce za větou s vědomím, že „je hotovo“?
No, já bych psal i dál, ale nakladatel už řekl, že stačilo. Navíc z pocitu, že mám hotovo, mne rychle vyléčilo zjištění, že těžší než knihu napsat, je knihu vydat. Jeden by neřekl, co všechno ještě stojí v cestě. Ale to u prvního dítěte tak bývá. Nadhled přichází až se zkušeností. Já jsem člověk orientovaný na výsledek, a když není po mém, dokážu dost přitlačit. A že to bylo potřeba.
Chcete se psaní věnovat i do budoucna?
To každopádně. Mám rozepsaný scénář na seriál, takový thriller, potom na jiný, spíše konverzační sitcom. Ten bych rád dokončil co nejrychleji. No a buď budu pokračovat ještě jednou sbírkou povídek, nebo rovnou zkusím zrealizovat můj dávný plán o paralelním příběhu několika členů jedné rodiny napříč časem od ruské revoluce až do dnešní doby, de facto od mého dědy po mého staršího syna. Nesou stejné jméno a bylo by hezké sledovat, jak se ty obrázky vytržené z času navzájem překrývají, protože ti kluci se jeden druhému strašně podobají. Nejenom tím jménem. Tak uvidíme, kam mne psaní zavede. Teď si ze všeho nejvíc přeju, v souvislosti se psaním samozřejmě, aby si tu knížku přečetlo co nejvíc lidí a těším se na zpětnou vazbu.
Autor: Markéta Bolfová
Foto: Tomáš Martínek
