Rozložte paprsek světla a dostanete šest barev. Mezi každou z nich existuje rovnováha, o kterou se stará arcimág, člověk vyvolen samotným Orholamem s údělem barvy ochraňovat a udržovat mezi nimi stabilitu. Narušila by ale nepřítomnost této osoby rovnováhu? Světlo je velice křehká věc – jedna malá odchylka a následky pozná celý svět. Stačí málo, aby nerovnováha vyvolala v Sedmi satrapiích naprostý chaos a destrukci.
Barevný princ už není malou hrozbou. Jeho moc se každým dnem upevňuje a chvíle, kdy otočí zrak na sídlo Sedmi satrapií, se pomalu blíží. Úspěšně drtí, obsazuje a získává si neustále více stoupenců. Spektrál, složen z nejvýše postavených barvomágů, má ale naprosto jiné starosti. Arcimág Gavin Guile, jediná osoba, která je dostatečně schopna moc Barevného prince potlačit, se ztratil. Poté, co byl zraněn a s Kipem zmizel v moři, si o něj všichni, dokonce i Karris a jeho nejvěrnější přátele, myslí, že zemřel. Gavin se ale probouzí v otroctví na lodi, ruce v okovech, jeho život patřící nepřátelům. Domov je daleko a vidina na záchranu je mizivá. Pomalu si začíná uvědomovat, že jeho život čekají těžké zkoušky, ale sám si nemyslel, že se jeho cesty zkříží s minulostí a účty, které měl splatit už dávno.
Kip, hoch, který se začal orientovat ve hře svého strýce, konečně uzřel tvrdou realitu. Díky jeho (ne)šikovnosti a důmyslu, který je charakteristickou vlastností pro rodinu, do které se konečně začlenil, se dostává zpět domů na Velký Jaspis, aby pokračoval ve výcviku u Černé stráže. Kvůli jeho strýci a pozici, do které ho dostal, se musí angažovat do politických her a využívat vše, aby přišel na tajemství o záhadném Světlonoši a utvrdil se v tom, že Gavin žije. Společně se svými přáteli ale směřuje k rozhodujícímu dni, kdy bude muset nešika Kip udělat závažná rozhodnutí, jež ovlivní celý jeho život, dokonce i životy kadetů Černé stráže, které bere jako rodinu.
Zatímco se Kip a Gavin snaží řešit problémy v užším kruhu, na Karris padá váha celého Jaspisu. Kvůli nedávným rozhodnutím je nucena změnit povolání a stát se pouze malou šachovou figurkou, která s sebou ovšem nenechá lehce hýbat. Pečlivě sleduje a plánuje hry mocných a snaží se udržet pořádek, než se vrátí Gavin, který od svého zmizení nezanechal žádné stopy. Město sužuje záhadný řád vrahů, šlechtici mezi sebou bojují o volný post arcimága a její jedinou možností je využít vše, co se naučila, aby nepokoj ve vlastní domovině oddálila. Sama ale neví, jak dlouho dokáže místo arcimága Gavinovi udržet. Při pomyšlení, kdo by dosedl na jeho místo, se jí i noční můry zdají pohádkou. Nové vedení by mohlo znamenat vypuknutí války větší, než tomu bylo doposud.Člověk se nezastaví a neudělá ze smrti jistotu jen proto, že jít dál by možná mohlo skončit smrtí.
Fantasy série jsou klenotem především díky svým světům – některé z nich jsou propracované, některé nikoli. Sáhněte ale po jakékoli knize od tohoto amerického autora a sami zůstanete ohromeni, jak geniální jeho tvorba je. Můžete to brát jako kompliment s určitou nadsázkou, ale Oko temnoty a celá série Světlonoš si na nic nehraje – Sedm satrapií se díky své kvalitní a promyšlené existenci za nic nestydí a autor je na to náležitě pyšný. Stačí se podívat už na samotný princip světelné magie, historie jednotlivých národů a kultur, které neznají obdoby. Vše je tak reálné a vymyšlené; sami sebe se občas budete ptát, jestli něco takového přeci jen neexistovalo. Odlišnost od předešlých dílů ovšem tkví v tom, že do Oka temnoty Brent Weeks vkládá politiku lží, intrik a magie, do které je každá z postav vrhnuta svým vlastním způsobem. Když opomineme těžko řešitelné situace a malé dávky soubojů, které vás i přesto donutí zadržet dech, octne se každý čtenář na politické šachovnici, na které nehrozí, že se ztratíte. Oko temnoty je totiž příkladem toho, že epické bitvy se nemusejí odehrávat výhradně na bitevních polích- Něco takového známe z mnoha žánrů a sérií – závěry různých knih se vznášení v duchu krvavých bitev, konečného zúčtování a vítězství dobra nad zlem. Už pouze tady se tohle pravidlo hroutí. Žádná ze stran není dobrá a už vůbec se žádné bitvy nedočkáme. Dá se ale říci, že politická bitva Sedmi satrapií je ještě krutější a drsnější. Brent Weeks totiž nezná slitovaní a je jedno, jestli se jedná o smrti postav, nebo jenom velmi neočekávané zvraty. Tento autor neví, co je to soucit se čtenářovými city.
Oko temnoty by se dalo přirovnat k vašemu nejoblíbenějšímu jídlu. Poměr postav, jejich charakteru a světa je vyrovnaný tak, aby vám chutnalo a díky atmosféře a žádnému rušení od prožívání dobrodružství můžete příběh hltat několikrát denně a pořád nebudete mít dost. Díkybohu za to, že této série se nedokážete přejíst. Brent Weeks po celou dobu čtení upevňuje atmosféru, nezabývá se zbytečnými popisy a poprvé za celou historii série nás pořádně zasvěcuje do života za oponou Sedmi satrapií. Už od počátku jsme jeho čtivým stylem vtaženi do nádherných popisů politiky celého světa, která je prostě… dokonalá. Promyšlená. Takřka reálná a přesto vzdálená. Zajímavá. Atmosféra toho všeho nabrala po druhém díle nový dech. Autor se nebojí – i když, sám se sebe ptám, jestli se vůbec někdy něčeho zdráhal –, situace upevňuje ostřejší mluvou, díky čemuž se jenom násobí schopnost vystihnout okamžiky těmi správnými slovy. Brent Weeks neplýtvá naší pozorností a dokonce i v okamžicích, kdy se nic důležitého neděje, se za tím vším odehrává neviditelná hra, která na samotném konci knihy dostane epické finále v té nejméně očekávané podobě. To, čeho budete svědky, vás přesvědčí o tom, že šest set stránek v podání dokonalého vypravěče je vážně málo.
Příběh je rozvrstven do několika podob, kde každá postava zastupuje svou dějovou linii, která se na začátku může zdát samostatná, ale jak to tak už u Weeksových příběhů bývá, nic není jednoduché, jak se na napoprvé zdá. Co jsem ale nikdy nečekal, je změna, kterou Kip, Karris, Gavin a dokonce i nepodstatné postavy prošly. Všichni hrdinové jsou vyspělejší a žádný z nich není černobílý. Dokonce i postavy, o kterých si myslíme, že je znáte a můžete jim věřit, se během jedné kapitoly stanou hrdiny s temnou historií a záměry a vy se budete po celou dobu jenom sami sebe ptát, jak to, že jste byli tak slepí a přehlédli všechna vodítka. Série Světlonoš se totiž nikdy neřídila pravidly. Postavy zažívají osud, o kterém si vždycky myslíme, že se nikdy nemůže stát. Jestli čekáte, že se problémy, do kterých celý svět směřuje, vylepší, všechno bude zalité sluníčkem a na duze se budou prohánět jednorožci, jste na velkém omylu. Brent Weeks na něco takového kašle – a s velkou radostí nám to ukazuje neustále dokola. Všechno padá do temnější propasti, ze které se budou všichni dostávat ven horko těžko. Vážně, kdo by čekal, že dobří hrdinové budou trpět? Tady, v krutém světě Sedmi satrapií, asi nic takového jako dobrý konec vážně neexistuje.
Když zatlačíš do kouta svou vlastní zranitelnost, místo aby ses s ní smířil, budeš nenávidět nejen sebe, ale i všechny ostatní, kteří jsou také zranitelní.
Oko temnoty je další ukázkou kvalitní tvorby Brenta Weekse a náhledem do jeho dokonale rozvrhnuté a propletené hry, dotáhnuté do všech možných detailů. Přes realisticky vykreslené charaktery až po nečekané zvraty a politiku Sedmi satrapií se čtenář dočká taky příchodu fáze, kdy do ukončení tohoto epického dobrodružství stačí pouze jedna kniha. Brent Weeks se připravuje na grandiózní finále, kterým vytře zrak. Ptáte se, jak že to vím? Po přečtení Černého arcimága, Oslnivé čepele a Oka temnoty se mnou budete souhlasit bez toho, aniž bych musel svůj názor obhajovat.
Autor: Filip Faja
