Můžete být naprostí videoherní analfabeti, přesto vás fenomén Halo nemohl jen tak úplně minout – byť byste pouze zaslechli název této kultovní „pařanské“ série.
Halo je nyní zpět, a to na stránkách nové, v pořadí již šesté knihy vydané v češtině. Na svědomí ji má talentovaný sci-fi autor Tobias S. Buckell, jehož jméno není neznámé ani tuzemským čtenářům. Halo zkrátka není pouze videoherní fenomén, ale také románová řada, napsaná v intencích akční military space opery.Jejím největším benefitem je rozhodně propracovaný vesmír daleké budoucnosti. Lidstvo v něm stojí proti ultra-kruté a agresivní mimozemské koalici zvané Smečka, přičemž by možná dávno zaniklo, kdyby nedisponovalo geneticky vylepšenými supervojáky, tzv. Sparťany.
Právě oni se v pásu asteroidů, který obepíná obří plynovou planetu, střetnou s brutálním vyslancem Proroků Smečky. Právě tady, ve Vnějších koloniích, dojde ke krvavému střetu, který přepíše dějiny obrovitého a nesmiřitelného konfliktu, do něhož byli lidé zataženi.
Pokud jste fanoušky videoherní předlohy, není co řešit. Avšak ani pokud jimi nejste, neměli byste si tohle velkolepé vesmírné dobrodružství, které potěší všechny příznivce nadupané akční sci-fi zábavy, rozhodně nechat ujít...
O autorovi
Tobias S. Buckell se narodil se v roce 1979 v karibské Grenadě. Řadu povídek publikoval jak v různých magazínech a antologiích, tak samostatně elektronicky. Prošel literárním workshopem Clarion, je vítězem soutěže Spisovatelé budoucnosti a držitelem Ceny Johna W. Campbella pro debutanta na poli science ficiton. Kromě vlastní řady Xenowealth (2006-2012), jejíž první díl – román Krystalický déšť (2006) – známe i u nás, je autorem šestého románu ze světa videohry Halo.
Ukázka z knihy Coleův protokol (Tobias Bucekell)
Ignatio Delgado se přikrčil za přepážkou vedle nákladních kontejnerů, ze žebrovaného kovového povrchu se loupala červená barva, když je zasáhla plazma. Tvrdý kov, za kterým se schovával, zářil – odkapávaly z něj malé roztavené hrudky a syčely, když dopadly na chladnou podlahu u jeho nohou.
„Melko?“ zavolal přes sykot škvařícího se kovu.
Odpověď přišla po znepokojivé pauze: „Stále tady.“
Jeho kopilot to zvládl za kontejner. To však nic nezměnilo na tom, že jejich problém jim šel po krku dál.
Kolem nich se táhlo skladiště – jádro dva kilometry dlouhého asteroidu, pomalu se otáčejícího, aby poskytoval gravitaci, a nedávno vyhloubeného. Delgado a Melko stáli na vnitřní stěně kamenného válce. Kovové stěny skladiště byly zapuštěné do skály a přecpané nadbytečnými zásobami z ostatních asteroidů.
Delgado vytáhl pistoli a přitiskl ke tváři bohatě vyřezávanou a důvěrně známou pažbu. Jeho strýc nahradil plast nějakým velmi vzácným dubem z Madrigalu a vytvořil tím ze standardní M6 umělecké dílo.
To bylo předtím, než Smečka Madrigal zasklila. Než lidé museli uprchnout do bezpečí asteroidů obíhajících plynného obra Hésioda, jimž tam ukrytí Povstalci přezdívali „Sutiny“.
Delgado řezby políbil.
Vystřelil přes hranu přepážky a skočil do bezpečí za další řadu nákladních kontejnerů. Letmo zahlédl útočníky – neohrabaně vyhlížející vysoké mimozemšťany podobné ptákům, kteří ve spárech svírali plazmové pistole. Jejich malá očka se upírala přímo na něj. Hřebeny z kostěných per se na jejich hlavách chvěly. Nákladovým prostorem se rozlehl zvuk plazmových střel narážejících do druhé strany kontejneru.
„Šakalové,“ trhl sebou Delgado. Tak mimozemšťanům říkala většina lidí, i když oni sami se nazývali Kig-Yarové.
Kig-Yarové byli jen jednou rasou z takzvané Smečky, tou, která po zničení Madrigalu objevila v Sutinách u Hésioda lidské útočiště a rozhodla se ho nevyhladit. Byli stejně chamtiví a dychtiví po kořisti, jak naznačovala jejich od lidí získaná přezdívka. Nemilosrdné pirátské nájezdy kig-yarských renegátů nebyly v Sutinách ničím výjimečným.
Melko Hollister se opíral o starý kontejner, jeho šedá uniforma rezervisty byla potřísněná krví. „Kolik?“
„Tři.“ Delgado se s obavami podíval na starého přítele. Na společných letech prozkoumali všechna zapadlá zákoutí Sutin a celé roky si navzájem pomáhali při kocovině po prohýřených nocích. Byli si tak blízcí, že si je někteří lidé pletli s bratry. „Co se to stalo? Vypadáš, jako by skrz tebe něco proletělo.“
„Myslíš si, že já vypadám mizerně?“ Melko se rozkašlal. „Měl bys vidět toho druhého.“
Delgado se držel zády na kontejneru, zbraň namířenou na roh. „Tys jednoho z nich zabil?“
„Ve stejnou chvíli jsme zabočili za roh.“ Melko o krok ustoupil a riskoval pohled přes druhý okraj kontejneru. Pistoli držel v pravé ruce, zatímco levou si tiskl na břicho. „Já vystřelil jako první. A jako druhý. A taky jako třetí.“
„Tak odkud je ta krev?“
„Jeden ze Šakalů vystřelil jako čtvrtý.“
Delgado zavrtěl hlavou. Tohle se jim vymykalo z rukou. Sáhl do kapsy a vytáhl zdroj všech jejich potíží – malý čip uložený uvnitř tvrzeného obalu, jen o trochu menší než palec.
Informace na něm nebyly ničím zvláštním v době, kdy Madrigal ještě býval prosperující Vnější kolonií. Než ho zničila Smečka a uprchlicí utekli na poletující skaliska Sutin. Než je Vesmírné velitelství Spojených národů všechny opustilo. Než Delgado skončil na tomhle místě.
Pozice Země bývala běžná informace, pohřbená v srdci každé lodi, která dělala dlouhé skoky do Vnitřních kolonií a na mateřský svět.
„Tady.“ Delgado podal čip Melkovi.
Právě teď to vypadalo, že čip obsahuje jedinou navigační mapu, která by je mohla dostat zpátky. Všechny ostatní byly zničeny, napadeny viry, nebo byly lodě záhadně vyřazeny a veškeré informace pečlivě vymazány. A tohle všechno se událo v průběhu posledního týdne nebo tak.
Situace v Sutinách se tím radikálně změnila.
Melko černý ovál strčil do kapsy na stehně. „Šakalové se začínají otrkávat, chtěli se sem pro to proplížit.“
To byla pravda, a Delgadovi se to nelíbilo. Přestože Kig-Yarové tady v Sutinách byli relativně mírumilovní, dokonce pomohli se stavbou asteroidových habitatů, hluboko uvnitř Delgado nikomu ze Smečky nevěřil. Ne po tom, co jako dítě viděl z orbity žhnoucí pozůstatky Madrigalu. Tohle jeho hluboko zakořeněné podezření jen potvrdilo. Ze Smečky nikdy nic dobrého nevzejde a Delgadovi lidé byli v ohrožení.
Proto bylo pro Delgada tak důležité, aby před nimi navigační data uchránil za každou cenu.
Delgado odhadl vzdálenost od přechodové komory k shluku kontejnerů. „Běž, Melko, já je zaměstnám. Jakmile se dostaneš na Distancii, odpal zámky a co nejrychleji odsud vypadni, kdyby tu náhodou číhala loď Šakalů. Začni volat o pomoc hned, jak se jich zbavíš.“ Pevně sevřel vyřezávanou pistoli. „Já a tady Señora Sies je zdržíme.“
„Nemůžeš…“ začal Melko.
„Když zkusím doběhnout do lodi za tebou, vše se tím jen zpomalí – oni by tam mohli doběhnout taky. Takhle je přinejmenším rozdělím a zmatu. Budou čekat, že se do lodi zkusíme dostat oba.“
Alespoň v to doufal.
Melko Delgada chytil za paži. „Dobře. Ale jakmile uslyšíš, že jsem se uvolnil a nouzové protokoly uzavřely dveře, vypadneš odsud a budeš se od Šakalů držet co nejdál.“
Asteroidy v Sutinách byly všechny propojené pružnými spojovacími tunely. Až Distancia odletí, Delgado měl v plánu jeden z nich použít, aby se ze skladiště dostal do většího asteroidového komplexu.
Na Delgadově předloktí zůstaly krvavé šmouhy. „S tím nemám problém.“
Zvuk, jak někdo leze na jeden z kontejnerů, přinutil Delgada vzhlédnout.
„Myslím, že teď je správný čas,“ hlesl Melko. Podal Delgadovi svou obyčejnou pistoli. „Budeš potřebovat extra palebnou sílu.“
„Díky,“ řekl Delgado. „Hej, mijo, uvidíme se na druhé straně. Na tři.“ Zvedl tři prsty. „Tři… dva…“
Melko vyrazil a proplétal se bludištěm kontejnerů mezi sebou a přechodovou komorou. Delgado ho rychle následoval.
Šakal na kontejneru se rozběhl, soustředil se na Melka. Pak se podíval dolů a spatřil Delgada, jak na něj míří. Zvedl vlastní zahnutou zbraň.
Příliš pozdě. Delgado třikrát stiskl spoušť a velký, ptáku podobný mimozemšťan zaječel, když kulky našly cíl. Purpurová krev ve vzduchu vytvořila řídký oblak, a když se Šakal zřítil dolů, na náramku pravé ruky mu zablikal oválný energetický štít.
Delgado přeběhl koridor k mezeře mezi kontejnery.
Zbývající dva Šakalové mohli za roh zabočit každou vteřinou. Jednou rukou vyhodil prázdný zásobník z pistole, tou Melkovou mířil před sebe. Prsty, v nichž stále svíral Señora Sies, povytáhl z kapsy zásobník, nasadil na něj pistoli a cukal s ní, dokud nezaklapl. Pak ho zarazil o hrudník.
Obě pistole držel namířené a připravené, a když Šakalové zabočili za roh, zasypal je zničující smrští kulek. Mimozemšťané se prudce zastavili a schovali zpátky za kontejner, ale palbu opětovat stihli.
Kolem Delgada stříkal roztavený kov, popálil mu žebra.
Když si však na spálené místo přitiskl dlaň, uslyšel z druhé strany kontejneru zahřmění explozivní dekomprese. Zahučení a pak řev vzduchu vysávaného do prázdnoty otevřeným vzduchovým uzávěrem, který k útěku použil Melko.
Šakalové vyběhli zpoza rohu, zabírali nohama se třemi klouby a hnali se přímo na Delgada, skrytí za oválnými energetickými štíty. Bez jakéhokoli účinku do těch fialových průhledných štítů vyprázdnil zásobníky a pak jen se zaťatými zuby čekal, až je skloní a použijí vlastní energetické pistole.
Ze čtyř na sebe naskládaných kontejnerů za Šakaly seskočila šedá šmouha. Masivní boty dopadly na kámen, zůstaly po nich hluboké otisky. Kolem se rozletěly úlomky roztříštěné skály.
Delgado zíral, jak mohutná šedá socha s helmou se zlatým hledím střelila nejbližšího Šakala do trupu dávkou ze samopalu. Když se pak další Šakal otočil k nové hrozbě, uštědřila mu do dlouhé zubaté čelisti tvrdý úder pažbou.
Šakal odletěl nazad, do vzduchu se zvedl dlouhý oblouk purpurové krve. Ochablé tělo dopadlo s křupnutím u Delgadových nohou, projelo kolem něj a narazilo do kontejneru. Na zem pršela Šakalova krev.
Dlouhá vlhká purpurová stopa ukazovala k vysokému obrněnému vojákovi stojícímu na místě, kde ještě před chvílí byli Šakalové. Brnění – poďobané, poškrábané a omšelé dlouhým nošením – se pohnulo, když si voják sundal přilbu.
Byla to žena.
