Můj dojem po dočtení knihy by se dal asi nejvýstižněji vyjádřit adjektivy rozpačitý, rozporuplný či nejednoznačný. Děti hněvu mě rozhodně nezklamaly, na druhou stranu ale nelze přehlédnout celou řadu nedostatků, které tuto v pořadí druhou knihu ostravské spisovatelky degradují na pouhý literární průměr. Což je škoda o to víc, že Nela Rywiková bezesporu disponuje velkým spisovatelským talentem – bohužel se jí však nedaří jej „prodat“. Svou recenzi bych chtěl rozdělit do následujících tří oddílů:
1. Detektivně-sociologický rozměr knihy
Tady bych určitě ocenil velmi zdařilou a v mnoha směrech i originální výstavbu příběhu. Detektivové Vejnar a Turková nejsou žádní románoví hrdinové, ale obyčejní smrtelníci z masa a kostí, kteří před čtenářem defilují jako sympatická a vzájemně se doplňující dvojice „normálních“ vyšetřovatelů, mezi nimiž to sice občas zajiskří, ale pokaždé se znovu dají dohromady, protože si uvědomují, že jeden bez druhého se zkrátka neobejde. Vztahy mezi lidmi na policejním oddělení, z nejrůznějších důvodů často napjaté a komplikované, jsou vykresleny rovněž velmi realisticky a „uvěřitelně“.
Když je v jakési zchátralé nádražní přístavbě objevena zohavená mrtvola muže, v němž je identifikován známý a vlivný podnikatel a rozjíždí se pátrací kolotoč, resp. jsou rozplétány vazby mezi zavražděným a jeho nejbližším okolím, ukazuje se, že tato navenek sebejistá společenská smetánka je ve skutečnosti nesourodou tlupou vystrašených jedinců, navzájem se držících v šachu kompromitujícími materiály, které ne sebe sbírají. Tady se autorce skvěle podařilo vystihnout „zákony džungle“, panující mezi novodobými zbohatlíky, a jejich paranoidní a mnohdy až komické myšlenkové pochody v situaci, kdy se cítí ohroženi násilnou smrtí jednoho ze svého středu, jsou z psychologického hlediska popsány vskutku mistrně.
2. Historický přesah
U jedné z postav příběhu se autorka vrací do jejího dětství a dospívání, což sebou ovšem logicky nese reminiscence na poválečný osud ostravských Němců. Několik kapitol, které jsou této „odbočce“ věnovány, je pochopitelně příliš málo na to, aby se problematika pojednala nějak šířeji a výsledkem tudíž nemůže být nic jiného než povrchní historické expozé. Těžko říct, proč k této s vlastním příběhem nijak nesouvisející epizodě Riwyková sáhla, když výsledkem je podle mého názoru nelogická trhlina, působící značně vyumělkovaně a nadbytečně.
3. Stylistika, sloh a gramatika
Bohužel, v knize nacházím spoustu chyb, svědčících jak o určité stylistické nedbalosti, tak i o neznalosti lingvistických pravidel českého jazyka. Několik ukázek právě řečeného:
Str. 126: Bočkovi nechali Irmě jejich ložnici a sami zůstali v obývacím pokoji. (správně „svoji ložnici“)
Str. 129: Hledáte vašeho muže, je to tak? (správně „svého muže“)
Str. 93: I tak z nich čpěl jemný zápach. (slovesa čpět a zapáchat jsou synonyma, takže spojení „čpěl zápach“ je logický nonsens)
Str. 280: Trvalo roky, než Jana pochopila, že to její pýcha a hněv ji změnili k nepoznání... (správně „změnily“)
Str. 175: M-mám, vykoktal nakonec a maminka se na kratinký zlomek usmála. (správně „na zlomek vteřiny“ či nějak podobně – není možné se usmát pouze na zlomek)
Str. 64: No jasně, že jsem si toho všimla, odsekla, protože ji hnětlo, jak jí dával najevo... Str. 65:: Kolega jí to nebral, a to ji hnětlo. (proč sloveso „hnětlo“ nenahradit v druhém případě nějakým jiným?)
Str. 225: Očima těkal po umolousaném papíře... Str. 226: V krabici se válelo jeho umolousané oblečení... Str. 235: ...kvapně vytahoval z umolousané tašky... (platí totéž co v předchozí poznámce)
Přes všechny zmíněné nedostatky stojí kniha Děti hněvu za přečtení. Nela Rywiková si v té příští určitě dá větší pozor na sloh a pravopis a potvrdí tak pravdivost přísloví „do třetice všeho dobrého“...
Autor: Jan Hofírek