Obálka je dle mého názoru velmi jednoduchá, ale ke knize se hodí. Ostatně to platí i u knihy Jako zabít ptáčka. Zde je pták na obálce naživu, sedí na větvi, ve stínu… kombinace všech těch barev mi přijde více než dobrá, jen bych možná namítla něco proti žlutému kolečku. To se sice s barvou obálky nebije, ale kdyby bylo snímatelné, bylo by skvělé.Viděla jsem ještě jednu verzi obálky, kdy mezi názvem bylo jméno prvního dílu a právě tohle mě zmátlo natolik, že jsem nabyla dojmu, že se jedná o nějaké další vydání – naštěstí jsem byla vyvedena z omylu a obálka pak byla změněna do této podoby, jež je o dost lepší. I když bych ještě možná malinko zmenšila název první knihy, třeba ho dala na pozici té etikety, takhle je to na sobě neskutečně namačkané.
Když jsem na začátku roku četla knihu Jako zabít ptáčka v rámci projektu Čti jako Rory, okamžitě jsem si ji zamilovala a věděla jsem, že si ji dřív nebo později musím koupit a pak jsem se dozvěděla o tom, že v Česku vyjde titul Postav hlídku a už na konci ledna jsem byla celá natěšená si knihu přečíst.
„Historie se opakuje, to je jasné jako facka, a jakože člověk zůstane člověkem, historie bývá tím posledním místem, kam se obrací pro poučení. Mně nezbývá než z hloubi duše doufat, že v porovnání s tou minulou bude další rekonstrukce o něco méně krvavá.“ – 154 s.
Hrozně se mi líbí, že celá ta myšlenka – ať už knihy Jako zabít ptáčka či Postav hlídku – se dá perfektně aplikovat i na současnou situaci. Nemusí jít pouze o černochy, kdož jsou utlačování bílým obyvatelstvem. Lidmi, kteří prostě nemají stejná práva, protože mají jinou barvu pleti, vyznávají jiné náboženství anebo je to třeba v něčem docela jiném. Já si například místo černochů představovala muslimské uprchlíky.
Kniha Postav hlídku vypráví příběh o šestadvacetileté Janě Luise Finchové, dívce přezdívané Čipera, kterou mnozí čtenáři znají již z knihy Jako zabít ptáčka, jehož příběh se odehrával přesně před dvaceti lety. Tedy v době, kdy Janě Luise bylo teprve šest let a celým jejím rodištěm otřásl případ znásilnění ze strany černošského chlapce.
Momentálně Jana Luisa přebývá v New Yorku, který má ráda a je to město podle jejího gusta, ale domov je domov, takže se vrací zpátky do Maycombu v Alabamě, aby navštívila svého stárnoucího otce Atika a dlouholetého přítele Henryho. Ke svému otci vždy vzhlížela, měla radost, oč se zasloužil v minulosti a že šel proti davu nehledě na následky, nyní si však není jista, jestli ještě nadále koná správně. Zato její vyvolený má v jejím otci obrovský právnický vzor a to ji zlobí už jen kvůli tomu, že to nepovažuje za správné.
A i když by Henry chtěl, Jana Luisa se za něho stále nechce provdat. Dobře ví, že by to znamenalo opustit oblíbený New York. Dokud člověk nechce svatbu, nemá cenu ho do ničeho nutit, to by pak nemuselo dopadnout dobře. Jenže se zdá, že právě tohle má být ta doba, kdy by se měla rozhodnout, jestli ho chce nebo ho pustí k vodě.
Co mě však mrzelo, byla absence postav, které jsem v předchozí knize měla ráda – hlavně takový Jem, bratr Čipery. Nejsem si jistá, jestli bych moc nevyzrazovala, kdybych napsala, co se mu stalo, proto vám to říkat nebudu. Přečtěte si knihu a zjistíte to. I když na druhou stranu, Jem je zmíněn alespoň útržkovitě prostřednictvím vzpomínek Jany Luisy.
„Pánové, jestli na tomhle světě existuje heslo, v něž věřím, pak je to tohle: pro všechny stejná práva, pro nikoho zvláštní výsady.“ – 85 s.
Jak napovídají doplněné úryvky, je to kniha plná myšlenek a citátů, které rozhodně stojí za zamyšlení, a určitě jsem toho názoru, že by si ji měl každý přečíst. Je vaše volba, zda si první přečtete Jako zabít ptáčka, kterou autorka napsala později nebo Postav hlídku a myslím, že si z knihy něco vezmete, ať už do ní, respektive do nich, půjdete v jakémkoliv pořadí. Už při čtení Jako zabít ptáčka jsem si říkala, že by se ta kniha mohla stát novou Biblí. Za sebe však doporučuji začít dětstvím Jany Luisy.
--
Harper Lee se narodila 25. dubna 1926 v Alabamě jako nejmladší ze čtyř dětí. Jako dítě byla předčasně vyspělou čtenářkou a jejím přítelem v dětství byl spolužák ze sousedství, mladý Truman Capote. Během studií na právnické vysoké škole napsala několik studentských publikací a pracovala jako redaktorka ve školním časopise. Vysokou školu však nedokončila a začala tak pracovat jako úřednice pro Eastern Air Lines. Koncem 50. let se začala plně věnovat psaní.
Kniha Jako zabít ptáčka byla vydána roku 1960 a okamžitě poté se stala bestsellerem. O rok později Harper Lee za tuto knihu získala Pulitzerovu cenu. Zemřela 19. února 2016.
Autor: Tereza Mikulová
