Nestává se často, aby autorem detektivních příběhů byl takříkajíc „člověk z branže“, tedy policista, vyšetřovatel a vůbec kdokoli, jehož povoláním je či bylo stíhání zločinců. Jednou z několika málo výjimek je norský spisovatel Jorn Lier Horst. To, že po dvě desetiletí pracoval jako policejní vyšetřovatel a tudíž bezpochyby získal obrovské množství praktických zkušeností, je u detektivního žánru pochopitelně velkou výhodou, v žádném případě to ale neznamená, že takovýto člověk bude apriori i dobrým spisovatelem. U J. L. Horsta však došlo ke vzácné symbióze kriminalistické odbornosti a literárního talentu, o čemž se může přesvědčit každý, kdo je s jeho tvorbou obeznámen přečtením byť jen jedné knihy. Paradoxní podle mého názoru je, že tento autor tzv. „nordkrimi“ stále zůstává ve stínu svých slavnějších a čtenáři preferovanějších kolegů, neboť mnohé z nich evidentně převyšuje – potvrzuje to ostatně i román Honicí psi, který před časem vydalo nakladatelství Kniha Zlín ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové.
William Wisting má za sebou exceletní kariéru policejního vyšetřovatele, takže jeho odborné erudice je dnes využíváno i na policejní akademii, kde přednáší studentům. Dcera Line je novinářkou a jednoho dne mu sdělí, že její šéf chystá uveřejnění článku, majícího upozornit na vážné pochybení či dokonce manipulaci s důkazy v případu, na němž její otec kdysi pracoval. Jde o sedmnáct let starou vraždu mladé Cecílie Lindeové – Wisting si na vyšetřování velmi dobře vzpomíná, ovšem bez toho, aby si byl vědom jakéhokoli svého prohřešku. Je tedy sice trochu překvapený, ale zároveň přesvědčený o tom, že komise, ustavená k prošetření vzneseného obvinění, jej záhy očistí od všech pomluv.
Line je po rozhovoru s otcem na základě zprávy informátora z místa činu vyslána napsat reportáž o vraždě postaršího muže. Uvědomuje si přitom, že pokud svůj úkol splní dobře, může dosáhnout toho, že článek o jejím otci se v zítřejším vydání listu možná neobjeví na titulní straně! Do uzávěrky sice zbývá už jen několik hodin, ale Line se vrhá na vlastní pěst do horečnatého pátrání a zdá se, že úspěšně – např. dříve než policie zjistí totožnost mrtvého a adresu jeho bydliště, kam se vzápětí vydává zjistit další podrobnosti...
William Wisting se mezitím svěřuje své ženě s nepříjemností, která jej potkala a snaží se pokud možno v klidu odrážet dotazy dotěrných novinářů. Zároveň se ale začíná rozpomínat na některé detaily té dávné vraždy a mimoděk jej napadají rozličné otázky. Proč třeba jeho tehdejší kolega v jednu chvíli požádal nadřízené, aby jej z případu odvolali? Co za tímto jeho rozhodnutím mohlo být? A také ty nelogičnosti v jednání pachatele – vždyť už jen motiv, konkrétně uvěznění mladé ženy ve sklepě za účelem jakéhosi pozorování, byl bizarní a stěží pochopitelný! Ať už je tomu ale jakkoliv, vrah byl identifikován na základě vzorků DNA a ty přece nelze zpochybnit...
Tímto Jorn Lier Horst načrtl základní půdorys příběhu a dále pokračuje mistrnými tahy v jeho rozvíjení. Je evidentní, že v knize dokonale zúročil své dlouholeté působení u kriminální policie – čtenář ani na chvíli nezapochybuje, že autor „ví, o čem píše“ a že nemá sebemenší potřebu fabulace či vymýšlení složitých vypravěčských konstrukcí. Právě pro svou věcnost a střízlivost jsou však Honicí psi tak uhrančiví – mohu říct, že jsem se málokdy setkal s takto skvěle propracovanou detektivkou, v níž na sebe vše logicky navazuje bez sebemenšího „škobrtnutí“. Autorova vytrénovaná anylytická mysl je přítomna na každé stránce knihy, navíc jeho hrdina si okamžitě získává čtenářovy sympatie – kdo by nestál na straně osudem těžce zkoušeného stárnoucího muže, který je po letech tvrdého a poctivého boje proti zločinu nucen obhajovat svou čest a dobré jméno! Ještě dodám, že ona „jednoduchost“ příběhu v žádném případě neznamená, že by v něm absentovalo napětí – je možná trochu jiné než v jiných detektivkách, víc latentní a neurčité, ale o to působivější.
Jorn Lier Horst v sobě zkrátka nezapře, že vystudoval kriminologii, psychologii a filosofii. Přečtěte si Honicí psy a dáte mi za pravdu, že jejich autor zaujímá v pomyslném žebříčku „severských detektivkářů“ jednu z nejvyšších příček!
Autor: Jan Hofírek
