Může se člověku líbit kniha, která se mu nelíbí? Tuto podivnou otázku, v níž je na první pohled patrný protimluv a která je tudíž na štíru se zásadami elementární logiky, jsem si musel během četby životního příběhu Hope Jahrenové chtě nechtě častokrát položit, neboť (jakkoli to zní hloupě) kniha Když šeptá listí se mi nelíbila a přesto líbila! Napsat svůj názor na ni pro mě tudíž není jinak jednoduché. Důvodů je víc a možná právě tím, že je zde ve stručnosti zmíním, vznikne recenze, která pomůže případným zájemcům o tuto vychvalovanou publikaci udělat si na ni nezávislý názor.
Hope Jahrenová je americká vědkyně, zajímající se podle názvu knihy o stromy, z četby jsem však měl dojem poněkud odlišný. Autorka mi připadala spíše jako geoložka nebo něco na ten způsob, protože většinou popisuje své výpravy po USA i jiných zemích, při nichž podle jakýchsi speciálních postupů kopala hluboké jámy a přitom zkoumala složení půdy. Přiznám se, že líčení všech těchto expedicí a hlavně toho nekonečného kutání v zemi mi přišlo dosti nudné, jen těžko jsem se prokousával stránkami, které mě informovaly o tom, že tam a tam je půda taková či maková, ovšem...
Je tady ale jedno velké „ale“ a to mne na této knize naopak fascinovalo. Sympatická Hope si totiž evidentně nepřipouští, že by její vědecká dráha mohla být někomu „ukradená“ a je naopak přesvědčena o tom, že to, co si zvolila za své životní poslání, je záležitost natolik dobrodružná a fascinující, že určitě zajímá i ostatní. A tak o své práci píše s takovou vervou a nadšením, že si ji čtenář přes všechny výhrady nakonec zamiluje a s pobaveným úsměvem sleduje, kde bude kopat příště a co nového při tom objeví. Mohl jsem u sebe zkrátka pozorovat jistou rozpolcenost – bylo mi celkem jedno, jaké rostly na území dnešního Texasu v dávném pravěku druhy přesliček, ovšem současně jsem s autorkou prožíval její euforie i zklamání, s napětím jí držel palce, aby ve své laboratoři dospěla k nějakému významnému či ještě lépe převratnému objevu a radoval se, když po mnoha a mnoha pokusech jako první na světě přišla třeba na to, z čeho se skládá pecka jakéhosi exotického stromu...
Prakticky celou knihou nás provází jeden autorčin spolupracovník a přítel jménem Bill – je to trochu podivínská postava, napůl hippies a napůl bezdomovec, v každém případě však originální a zábavný chlapík, s nímž se Jahrenová seznámila na jedné expedici, kde ji zaujal svou pracovitostí a také sklonem k samotářství – své jámy kopal stranou od ostatních a s nikým se příliš nebavil. Navíc měl smysl pro svérázný druh humoru, což všechno byly vlastnosti, charakteristické i pro Jahrenovou, takže si navzájem padli do oka a Bill se stal jejím parťákem.
Na Hope Jahrenové se mi nejvíce líbí asi to, že není žádnou vědeckou celebritou, ale že si všechno, o čem bádá, chce doslova osahat vlastníma rukama. Jistě, hodně času tráví v laboratořích, na všemožných konferencích apod., nejšťastnější je však vždycky v přírodě, při kopání těch svých jam a štol. Zaujalo mne ale třeba i její vyprávění o době, kdy pracovala v jedné nemocnici, resp. seznámení s některými specifiky amerického zdravotnictví.
Hope Jahrenová pojala knihu jako svůj lidský i profesní životopis a i když je patrné, že není žádnou spisovatelskou hvězdou, jisté literární nedostatky nahrazuje obrovským „tahem na branku“, tedy snahou co nejvíce a pokud možno i co nejlépe sdělit čtenářům, co má na srdci a přesvědčit je, že věda je přes všechnu strohost, uměřenost a „vědeckost“ především velkou zábavou...
Autor: Jan Hofírek
