Nijak zvlášť. Teprve když jsme viděli naše děti, jak nadšeně si hrají na tisíc a jeden způsobů, začal nás fenomén hry fascinovat. Jednak jsme hru dětí začali systematicky fotit, jednak jsme o hře začali číst, co o ní z různých perspektiv objevila věda. A také se nám hra začala spojovat s dalším tématem, kterému jsme se už předtím věnovali.
Vaše kniha se jmenuje Svobodná hra. Co tento pojem vlastně znamená?
Svobodná hra je spontánní, nestrukturovaná hra, kterou řídí děti samy. Třeba v angličtině se vyjadřuje slovíčkem play, či přímo souslovím free play, oproti různým games, tedy hrám s pravidly, od sportovních až po deskové hry. Svobodná hra na sebe bere spoustu podob, běžně se rozlišuje například hra s předměty, pohybová, fantazijní, rolová nebo bojová hra V české odborné literatuře se obvykle označuje jako volná hra. Přijde nám ale, že svobodná hra je mnohem výstižnější pojem.
Co všechno kniha čtenářům nabízí?
Naše kniha představuje tak trochu tři knihy v jedné. První část vysvětluje, co je to hra, jaké jsou její dějiny, proč její nedostatek děti poškozuje a jak se v současnosti dětskou hru různá hnutí snaží zachránit. Zde se opíráme o různé poznatky z vývojové psychologie, evoluční biologie, antropologie, neurovědy či historie, ale snažíme se především čtivě popsat souvislosti a příběhy, které většina lidí nezná. Druhá část ukazuje principy, které je dobré jako rodič, učitel či průvodce dětí nastavit, aby svobodná hra mohla u dětí nerušeně a dlouho probíhat. A třetí část je plná fotek a konkrétních více než 500 startérů her, tedy situací a možností, jak hru s dětmi můžete rozehrát, jakým prostředím, nástroji či aktivitami je ke hře můžete nalákat.
Publikace je dílem vás obou, jak jste si práci rozdělili?
Petr psal první, teoretičtějí část, Justina třetí, tu praktičtější. Druhá část je tak půl napůl, o ní jsme se dohadovali nejdéle…
Kde všude jste pro svou knihu čerpali inspiraci? Tak v prvé řadě od dětí, vlastních i mnoha dalších! A potom od mnoha autorů. Pět z nich, kteří nás ve vztahu ke hře zaujali možná nejvíc: Fraser Brown – první a asi jediný profesor herního průvodcovství na světě, jeho projekt léčby deprivovaných rumunských sirotků pomocí hry vyrazí dech. Melvin Konner – jeho kniha Evolution of Childhood je geniální syntéza vědeckých poznatků o lidském dospívání. Jaak Panksepp – originální neurovědec, který mezi prvními systematicky zkoumal hru u potkanů a patřil k největším obhájcům bojové hry u dětí. Peter Gray – vývojový psycholog, jeho Free to learn je silná a neobyčejně čtivá kniha, ještě mnohem lepší než jeho do češtiny přeložené eseje. Yumi Gosso – antropoložka, která zkoumala hru u jihoamerických indiánských kmenů a srovnávala ji s hrou, jak se projevuje v naší současné společnosti. Výčet by ale mohl být mnohem delší, v použité literatuře uvádíme několik desítek autorů.
Jaká je při hře úloha rodičů a učitelů?
Ideálně působí jako herní průvodci. To znamená, připravují dětem vhodné prostředía podmínky pro hru, pomáhají, když děti neví, jak svou hru rozehrát, nebo zasahují, když se objeví nějaký problém či konflikt, který děti zatím samy nedokáží vyřešit. Jinak ale hru nechávají na dětech a nepřekáží jim záplavou svých požadavků, nápadů nebo strachů. Je to trochu paradoxní role, být s dětmi a jejich hru podporovat, ale zároveň být nenápadný až neviditelný a nechat děti, aby si svou hru řídily samy.
O co všechno přicházejí děti, které nemají dost příležitostí řídit svou vlastní svobodnou hru? To je dlouhý seznam. Svobodná hra má totiž zásadní význam v dětství a dospívání. Pomáhá fyzickému, duševnímu, společenskému, emočnímu i rozumovému rozvoji. Učí děti tvořit, plánovat, rozhodovat se, dávat a brát, naslouchat druhým, vyjednávat, kontrolovat své impulzy, překonávat překážky a přináší spoustu dalších dovedností, které pak jen obtížně získají jakýmkoli jiným způsobem. Dovoluje jim, aby objevily své silné stránky, našly vlastní sebevědomí a staly se samy sebou. Děti, které si dost nehrály, mohou o některé takové učení přijít. Je dost pravděpodobné, že rostoucí psychopatologie ve vývoji dětí, různé poruchy zdraví, psychiky i učení mají za jednu ze svých příčin i úbytek svobodné hry.
Nejste jen autory této knihy, ale věnujete se i dalším projektům. Můžete nám je představit?
Poslední čtyři roky stojíme za projektem Učíme se venku, který motivuje učitele, aby běžnou školní výuku přenášeli ven do přírodního prostředí kolem školy. Snažíme se ukázat, že učení venku – podobně jako svobodná hra – přináší dětem řadu benefitů, od lepšího fyzického zdraví, přes duševní pohodu, až po lepší soustředění, chování a vzdělávací výsledky. Tento projekt (ucimesevenku.cz) dokonce získal první cenu odborné poroty za inovace ve vzdělávání Eduína 2017.
Jakým způsobem zasáhla do praktikování svobodné hry doba koronavirová? Svobodná hra nám i tady výrazně pomáhá. Děti jsou zvyklé vymýšlet si samy spousty vlastních her, a tak i když se nemůžeme potkávat s přáteli či dalšími dětmi, o hravý čas není nouze.
Na vašich webových stránkách jsem si všimla, že máte plnou skříň deskových her. Které patří ve vaší rodině k nejoblíbenějším? Jak děti rostou, oblíbené se mění. Ale stálice je Dixit s vlastnoručně malovanými kartičkami. Letos asi Dungeon and Dragons, Když sním, Záchranáři, Kronika zločinu, Santorini či Sagrada.
A ještě se zeptám na knihy. Čte celá rodina Danišových?
Ano. Stále se snažíme snížit počet knih v naší domácnosti. Ale jak děti rostou, Petr musí spíš vyrábět nové knihovny. Děti mají knihy moc rády, i když pro ně čtení bylo ze začátku náročné. Největší čtenář je Petr, který čte většinu knih v angličtině s rychlostí skoro kniha týdně. Nejvíc si vychutnáváme večerní společné čtení. Hodně jsme si spolu užili trilogii Prašina.
Text: Kateřina Žídková, foto: svobodnahra.cz
KNIHA SVOBODNÁ HRA V ČÍSLECH
312 stran
850 fotek
500 startérů her
3 roky příprav a psaní
5 stran zdrojů, literatury
