Garry Kasparov je v povědomí světové veřejnosti znám především jako třináctý mistr světa v šachu, který v památném dvojzápase v letech 1984 –1985 sesadil z trůnu fenomenálního Anatolije Karpova, s nímž následně sehrál další tři vítězná střetnutí o nejvyšší titul. Korunu světového šampióna si podržel patnáct let, přišel o ni až v roce 2000 v zápase s Vladimirem Kramnikem, o pět let později pak oznámil ukončení profesionální šachové kariéry. Je autorem monumentální knižní série s názvem Moji velcí předchůdci a řady dalších šachových knih.Po skončení šachové dráhy se začal věnovat politické činnosti v Rusku, přičemž vystupoval jako zapřisáhlý odpůrce prezidenta Putina. Kniha Zima přichází s podtitulem Proč je nutné zastavit Vladimira Putina je určitým shrnutím jeho politického působení na ruské i světové scéně a jako taková je zajisté důležitým příspěvkem do širokého názorového spektra, týkajícího se vývoje v Rusku po zhroucení Sovětského svazu, resp. po předčasném odchodu prezidenta Borise Jelcina. Hned v úvodu však budiž řečeno, že bývalý mistr světa v šachu popustil uzdu svým emocím natolik, že pro věcné argumenty a fakta mnoho prostoru nezůstalo.
Kasparov např. velmi erudovaně analyzuje dramatickou situaci, kdy stalinistická skupina spiklenců zosnovala státní převrat, který byl zmařen především díky rozhodnému postoji Jelcina, jehož aktivity v tomto období vysoce oceňuje. Paradoxní ovšem je, že na analogickou situaci z roku 1993, kdy se o puč pokusili vedoucí představitelé ruského parlamentu, má Kasparov náhle názor úplně jiný, resp. Jelcinův zásadový postoj podrobuje silné kritice. Bohužel, právě tato nekonzistentnost názorů a postojů je pro Kasparovovu knihu charakteristická.
Jakkoli se Jelcinovi podařilo odrazit oba pokusy o návrat k totalitní vládě jedné strany a položit v Rusku základy demokracie, s ekonomikou, nacházející se na pokraji kolapsu, si poradit nedokázal. Zřejmě proto z postu prezidenta odstoupil a moc předal Vladimiru Putinovi, do něhož jako do mladého a energického muže, navíc s velkým vlasteneckým cítěním, vkládal své naděje. Názory, zda se tyto naplnily, se pochopitelně různí, přičemž Kasparov patří do tábora těch, kdo Putinovu éru hodnotí jednoznačně negativně.
Domnívám se, že Kasparov se zde chytil do pasti černobílého vidění politické reality v Rusku. Na jedné straně si uvědomuje a kritizuje hospodářské zbídačení většiny obyvatelstva v posledních letech Jelcinova prezidentování, současně ale odsuzuje Putina, který tento trend zastavil a postupně přivedl Rusko k prosperitě. Důvodem Kasparovovy kritiky jsou Putinovy údajné nedemokratické metody, díky nimž se mu to podařilo. Tady je pochopitelně nutné si uvědomit, v jaké pozice se Putin nacházel, resp. uvážit, že úřad přebíral v době, kdy kromě dvou největších problémů (hospodářská krize a zdemoralizovaná armáda) čelil hrozbě kolapsu Ruska jako státního útvaru, k němuž by došlo po ztrátě Kavkazu. Postupovat striktně podle demokratických procedur by zcela určitě vedlo ke katastrofě.
Kasparov mimo jiné vyčítá Putinovi i válku v Čečensku, opět neprávem. Putin ji zdědil po Jelcinovi a zasadil se o její ukončení, výhodné především pro obyčejné Čečence, nemající žádný zájem na tomto krvavém konfliktu. Tamější povstalce považoval za islámské teroristy a takto s nimi i jednal – připomeňme, že pro tehdejší ministryni zahraničí USA Olbreitovou to byli bojovníci za svobodu, kterýžto názor Spojené státy změnily až po 11. září 2000 a dali tak Putinovi zapravdu. Kasparov ovšem, navzdory objektivním historickým faktům, zastává v otázce Čečenska tvrdý protiputinovský postoj.
V knize samozřejmě nemůže chybět zmínka o událostech na Ukrajině a i zde u Kasparova můžeme vidět značně ambivalentní hodnocení toho, k čemu zde došlo. Všímá si pouze připojení Krymu k Rusku a odsuzuje Putina za údajnou okupaci cizího území, aniž by se zabýval příčinami, které k ukrajinské krizi vedly. Přitom to byl právě Vladimir Putin, kdo se v době, kdy byly za přispění USA a Evropské unie vyvolány na Ukrajině nepokoje, zachoval jako opravdový státník, jemuž jde především o ochranu lidských životů. Když samozvaná vláda v Kyjevě zareagovala na snahy východních částí země (obývaných etnickými Rusy) o autonomii nasazením armády a masakrováním civilního obyvatelstva, ruský prezident svým krajanům přispěchal na pomoc jednak vojensky, v případě Krymu pak jeho připojením k Rusku poté, co o tom rozhodlo lidové referendum. Putin svou prozíravostí a tím, že se nenechal Spojenými státy vyprovokovat k nepřiměřené reakci, de facto zabránil eskalaci konfliktu, který mohl být následně řešen tzv. minskými dohodami.
Asi nejtypičtější ukázkou toho, jak Kasparov ve své knize nakládá s fakty, je jeho hodnocení soudního procesu s ropným magnátem Chodorkovským. Má za to, že k němu došlo na základě politické objednávky z Kremlu a byl tudíž zmanipulovaný a nespravedlivý. Přitom sám Kasparov toto své tvrzení na jiném místě vyvrací, když píše: „Nebudu tvrdit, že jsem odborníkem na všechny finanční a právní kličky, k nimž v devadesátých letech docházelo a které udělaly z několika desítek lidí v rekordním čase miliardáře. Samozřejmě, že podle standardů zbytku světa měl jen málokdo čisté ruce. Ani Chodorkovskij se na začátku příliš nelišil od ostatních.“
Ve svých útocích na Putina se Kasparov dokonce nezdráhá připomínat jeho minulost důstojníka sovětské tajné policie. Přitom on sám byl za sovětské éry členem komunistické strany a rovněž čelným představitelem Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže.
Moje hodnocení knihy Zima přichází rozhodně nemůže být kladné. Uznávám sice, že je v ní řada zajímavých pasáží (např. Kasparovova kritika bezzásadovosti čelných západoevropských politiků), v jeho názorech na Putina však bohužel převažují jednostranná tvrzení, neověřené informace, tendenční stanoviska a afektovaná rétorika. Z celé knihy zkrátka „čouhá“ autorovo zhrzené ego, jeho neschopnost uznat úspěchy Ruska pod Putinovým vedením a skutečnost, že je ve svém národě tak oblíbený.
Autor: Jan Hofírke
