Kateřina Tučková: „Hledání tvaru Bílé Vody nebylo jednoduché, byl to bolestný proces.“

Bílá Voda vznikala deset let, to je poměrně dlouhá doba. Můžete nám shrnout celý proces psaní od první kapitoly až po odeslání nakladateli?
Ta kniha vznikala dlouhých deset let proto, že jsem ji psala natřikrát. První dva pokusy nevyšly, protože jsem zvolila špatnou vypravěčskou perspektivu. Teprve ve třetí verzi, kdy se vypravěči příběhu sestry Evaristy stali lidé z jejího okolí, se podařilo celé to široké téma persekuce řeholnic za minulého režimu pokrýt. Hledání tvaru této knihy nebylo jednoduché, byl to bolestný proces, ale i tak mi dával smysl. Nicméně cítila jsem opravdu velkou úlevu, když jsem loni v květnu rukopis konečně poslala do nakladatelství. Úpravy, které nakonec trvaly skoro třičtvrtě roku, byly pak už především radost.

Román čítá téměř 700 stran. Takto obsáhlá nebyla žádná z vašich předešlých knih. Měla jste tento rozsah v plánu už od počátku?
To rozhodně ne. Popravdě jsem nad rozsahem nijak nepřemýšlela, psala jsem volně, přičemž příběh si sám řekl, kolik prostoru potřebuje.

Proč jste si zvolila právě téma pronásledovaných řeholnic z 50. let?
Na samém začátku byl údiv, že se tak málo ví o persekuci řeholnic za minulého režimu. Příběhy vězněných biskupů a kněží jsou všeobecně známé, ale o tom, co v souvislosti s Akcí Ř prožívaly jejich duchovní sestry, se zas tak moc nemluví. Připadalo mi to nespravedlivé, takže jsem se tím tématem začala zabývat hlouběji. Když jsem pak navštívila hřbitov v Bílé Vodě, kde byly během půl století internace pohřbívány řeholnice, které v tamním klášteře dožily, bylo rozhodnuto. To místo na mě zapůsobilo tak silně, že jsem se k němu v myšlenkách vracela celou dobu, co jsem na knize pracovala.

Hlavní hrdinkou Bílé Vody je řádová sestra Evarista. Jaká je a jaký osud ji potkal?
Předně velmi statečná, protože ve chvílích nouze hledá cestu i tam, kde předtím žádná neexistovala. A s takovou si razí směr druhou půli 20. století, kdy ji komunistický režim nejprve v rámci Akce Ř internoval v pohraničním klášteře, poté věznil, aby ji nakonec ztratil z dohledu v zákrutech tajné podzemní církve, kde přijala kněžské svěcení.

Dokážete si představit, že byste byla na jejím místě vy sama? Zachovala byste se stejně,nebo byste učinila jiná rozhodnutí?
To neumím říct. Člověk není schopen odhadnout, jak by se zachoval v krizových podmínkách, dokud se v nich neocitne. Ale samozřejmě jsem do Evaristina příběhu vepsala i svou představu o mravnosti, z níž tato postava ani navzdory okolnostem nesleví.

Jak je možné, že oběti mají rády své násilníky? To je otázka, kterou jste si kladla kdysi položila v jednom rozhovoru. Najdeme v Bílé Vodě na tuto otázku odpověď?
Ne, to nenajdete. Tento román je naopak o letitém zápasu s lidskou krutostí, záští a nepřejícností.A o tom, co to znamená, v takovém zápasu vytrvat.

Při psaní jste vycházela ze skutečných událostí. Jakou měrou jsou v knize zastoupeny a nakolik se jedná o fikci?
To asi nelze jednoduše vypočítat. Většina postav, které knihou procházejí, má své skutečné předobrazy, ale v žádném z případů nejde o čistou biografii. Inspiraci jsem však neskrývala – například v postavě kněze a ministra zdravotnictví Leopolda Plojhara lze lehce identifikovat neblaze proslulého ministra komunistické vlády Josefa Plojhara, v postavě tajného biskupa Daniela Felixe zase legendárního biskupa moravské podzemní církve Felixe Maria Davídka. A tak je to i s ostatními hrdiny a hrdinkami knihy.

Při sběru materiálů jste pobývala dokonce i v klášteře. Co vám tento pobyt dal? Došlo u vás k nějakému duchovnímu posunu?
Především jsem mohla zakusit, jak takový řeholní život vypadá. Taková zkušenost nešla vyčíst z archivních materiálů, ta se musela prožít. Teprve s touto zkušeností mi také došlo, jak omezující byla internace pro řeholní řády – každý z nich měl jiné regule, jiný způsob života, jiné poslání ve světě. Komunisté internovaným řeholnicím tedy nevzali „jen“ svobodu, majetek, nezničili jim vyhnáním z působišť vztahy s místními lidmi, ale omezili je i na osobní duchovní cestě. A co se týče mého vlastního duchovního hledání, tak to samozřejmě za těch deset let, co jsem knihu psala, prošlo významnými peripetiemi.

Které inspirační zdroje byly klíčové?
Tentokrát především materiály, které jsem našla v archivech, jako například hlášení okresních církevních tajemníků, kteří dozorovali chod internačních klášterů. A pak také různé memoáry a studie, nejvíce snad kniha Vojtěcha Vlčka (ed.) Ženské řehole za komunismu 1948–1989 nebo monografie Petra Fialy a Jiřího Hanuše Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés.

Pro své knihy si vybíráte poměrně těžká témata. Nelákalo vás někdy napsat něco odlehčeného, co nevyžaduje tolik úsilí?
I takové texty jsem už napsala – většinou jde o kratší útvary, třeba povídky pro různé sborníky, ve kterých je prostor rozvinout jen jeden námět. A máte pravdu, že při takovém psaní vlastně odpočívám.

A co máte v plánu na poli literárním do budoucna? Dáte si teď pauzu, nebo už máte v hlavě námět na další knihu?
Námět na další román mám už dlouho, ale nejprve musím počkat, až se mi trochu pročistí myšlenky a získám odstup od postav objevujících se v Bílé Vodě. Nerada bych, aby se mi v další knize objevily stejné charaktery, s jakými jsem žila posledních deset let. Nějaký čas se teď tedy musím věnovat něčemu úplně jinému než psaní. V létě proto plánuji hlavně chodit do přírody a přečíst stoh knih, které jsem si v minulých letech odložila na potom – na chvíli, až nebudu muset číst svou vlastní knihu.

Text: Kateřina Žídková
Foto: David Konečný