Kdo aspoň občas zavítá na můj blog, tak už jistě ví, že historické romány mám ráda a obzvlášť v oblibě pak mám romány, odehrávající se v tudorovské Anglii, mém oblíbeném historickém období. Takže je myslím jasné, že román Královnin gambit, který vypráví příběh Kateřiny Parrové - poslední manželky Jindřicha VIII. - nemohl ujít mé pozornosti. A taky neušel. Očekávání byla vysoká a už samotná obálka, která je dle mého názoru více než vydařená, slibovala výjimečný příběh. Jak to tedy vidím po přečtení?Děj románu - jak už bylo řečeno - se celý točí okolo Kateřiny Parrové, šesté a zároveň poslední manželky tudorovského panovníka Jindřicha VIII. I když ona rozhodně není jedinou postavou, jejíž příběh bude čtenář sledovat. Jak už mám ve zvyku, pro začátek nějaká ta fakta…
Jindřich VIII. vstoupil do dějin, jakožto panovník, který se stal hlavou zcela nové protestantské církve - anglikánské. Kromě toho (a mezi laiky snad i více) však proslul především tím, že byl šestkrát ženatý, což by ještě nemuselo být zase tak šokující, kdyby dvě ze svých manželek nezapudil a další dvě nenechal dokonce popravit. Jedna zase zemřela po porodu (Jana Seymourová, jediná manželka, která mu porodila syna a dědice.) a jen jedna jediná se ctí přežila manželství s ním a zároveň přežila i samotného Jindřicha. A tou ženou byla právě Kateřina Parrová, osobnost, jež bývá spíše přehlížena, protože se prakticky ničím zvláštním neproslavila (například od proslulé Anny Boleyonové). Ale právě jí se ve svém románovém debutu rozhodla věnovat britská autorka Elizabeth Fremantleová, která se tak snaží přesvědčit čtenáře, že Kateřina Parrová byla výjimečná a velmi inteligentní žena a bezesporu si zaslouží větší pozornost.
Její příběh začíná vyprávět v době, kdy Kateřina ještě není anglickou královnou, ale ženou starého, nepříliš významného šlechtice Johna Nevilla, lorda Latymera, který je v té době smrtelně nemocný. Kateřina Parrová proslula několika málo věcmi a jednou z nich je její věrnost, která se projeví i v jejím vztahu k nemocnému a umírajícímu Latymerovi. Ten se totiž před několika lety účastnil katolického povstání proti panovníkovi poté, co začala být prosazována protestantská církev a v zemi tak docházelo k razantním změnám. Latymer by před svou smrtí rád věděl, zda mu král odpustil a tak se ke dvoru vypraví Kateřina, aby se Jindřicha zeptala na jeho názor. A právě v tuto chvíli si jí anglický panovník všimne a Kateřina ho okamžitě zaujme. Nejen svým vzhledem, protože na svůj věk byla pořád půvabná, ale také svým vystupováním a chováním. A proto není divu, že poté, co záhy umírá starý Latymer, rozhodne se Kateřinu získat pro sebe. A to i přesto, že ona se bláznivě, bezhlavě zamiluje do mladého a velice šarmantního Thomase Seymoura - bratra zesnulé Jany Seymorové a strýce králova jediného syna. To ale Jindru příliš netrápí, okouzlujícího Thomase posílá z Anglie pryč pod jakousi průhlednou záminkou a vzápětí požádá Kateřinu o ruku. A protože ona to není ani tak žádost, jako spíše rozkaz, musí milá čerstvá vdova přijmout ať chce anebo nechce. V tomto případě tedy spíše nechce, protože král, v té době už v pokročilém věku, je nemocný a neskutečně tlustý, což se projevuje i na jeho proměnlivých náladách.
A tak se Kateřina stává královnou, svůj úděl pokorně přijímá a svému muži je věrná, i když v myšlenkách, kdo ví? Ale musí si dát velký pozor, protože ve vzduchu stále visí hrozba a napětí a po královniných pokojích, jako by se stále procházel duch nešťastné popravené Kateřiny Howardové, její předchůdkyně. Navíc, Kateřina je velice inteligentní, vzdělaná a na svou dobu nezávislá žena, zastánkyně protestantismu, který je v té době opět na ústupu. Král se opět přiklání spíše ke katolictví a mnozí protestanti končí na hranici jako kacíři. A u dvora je rozhodně najdou lidé, kteří by tam Kateřinu taky rádi viděli.
Jak se královna s tímto vším vyrovná? Dokáže obstát, zachovat si život a zároveň i čest a důstojnost? A bude její vášnivá láska k charismatickému Seymourovi nakonec naplněna? Pokud tento příběh znáte a alespoň trošku se orientujete v historii tudorovské Anglie, tak vás román ničím nepřekvapí, protože se v mnohém skutečně drží historických faktů. Přesto jsem občas narazila na nějakou tu historickou nepřesnost. Za všechny uvedu tu, která se vyskytla v začátku knihy, kde se mluví o onom katolickém povstání na severu Anglie (tzv. Pouť milosti) v souvislosti s tím, že v té době zároveň krále očarovala Anna Boleynová, což není úplně pravda. V době, kdy se toto povstání rozhořelo byla totiž Anna už několik měsíců po smrti.
Musím se zde zmínit také o stylu, jakým je kniha napsaná, protože ten je poněkud netradiční. Autorka totiž vypráví příběh z pohledu hned několika různých postav a k tomu navíc velice často střídá er - formu s ich - formou a to třeba i v rámci dvou vět, kdy jedna věta je napsaná tak a následující zase onak, což občas trochu mate. Osobně mi tento styl moc nesedl, připadá mi totiž celkem zbytečný a překombinovaný. Je to sice něco nového a neokoukaného, ale na druhou stranu, být originální za každou cenu nemusí být vždy to nejlepší. Zůstává pro mě záhadou, proč autorka zvolila právě takovýto způsob vyprávění.
Další drobnost, která mě během čtení někdy rušila, byla podivná, kostrbatá jazyková spojení či - občas až nesmyslná - přirovnání. Bohužel to nemůžu říct s jistotou, protože nemohu porovnat s originálem, ale mám ten dojem, že to bude především záležitost českého překladu. A tak se tady můžete dočíst, třeba to, že člověk klopí uši jako pes a podobně. Další takovou drobností, která stále souvisí s tou stylistickou stránkou knihy, bylo třeba časté opakování slov. Například mě takřka dohánělo k šílenství spojení "sestra Anna", kterou se tedy myslí sestra Kateřiny Parrové. Ten všudypřítomný přívlastek "sestra" byl zcela zbytečný a spíše to evokovalo představu Anny, jakožto jeptišky.
Říkala mu i o Koperníkovi a Jindřicha to rozesmálo, chechtal se dlouho a bouřlivě, a šířil kolem sebe neviditelná oblaka pachu z úst.
"Už jsem o tom slyšel," řekl pak. "To je povedený nesmysl."
Na tom je vidět, jak starý je můj nový manžel. A já musím jen sedět a usmívat se.
"Připomínáš mi…" Nedořekl, koho mu připomínám, ale polila mě hrůza, když jsem si sama vzpomněla, jak mi jednou sestra Anna říkala, že král o teologii často rozmlouval dlouho do noci s Annou Boleynovou.
Ale to jsou, v porovnání se samotným příběhem, prakticky drobnosti, které mě sice občas trochu vyrušily, ale na druhou stranu zase nebyly tak zásadní, abych kvůli nim knihu odložila, protože děj jako takový je velmi zajímavý a Kateřina představuje skutečně zajímavou osobnost, která je přehlížena neprávem. Autorka také krásně líčí atmosféru tudorovského dvora, se všemi jeho intrikami, nástrahami, přetvářkou a leskem.
Královnin gambit je zkrátka jeden z těch kvalitnějších historických románů, který si i přes nějaké ty svoje mouchy rozhodně zaslouží pozornost. Kvalit Alison Weirové či Hilary Mantelové sice nedosahuje, ale když vezmeme v úvahu, že se jedná o prvotinu a že autorka navíc není historička, tak se jedná o opravdu velmi povedenou knihu, která by žádnému milovníkovi tudorovské éry neměla uniknout.
3,5 z 5
Autor: Bára "Ettelea" Kuznikova
Zdroj: knizni-utociste.cz
