Zita Kabátová je legenda naší kinematografie. Jejím prvním filmem byl snímek Světlo jeho očí z roku 1936, ve kterém si zahrála roli ošetřovatelky Světly. Poslední filmovou rolí byla profesorka v Pamětnici z roku 2009. Zita Kabátová se narodila 27. dubna 1913 v Praze. U příležitosti blížících se stých narozenin stále populární herečky vydává nakladatelství Svoboda novinku autorky Marie Formáčkové s názvem Zita Kabátová – Sto let a já. Čtenáři se z knihy dozvědí spoustu podrobností z pestrého života umělkyně, která se během své kariéry pracovně potkala s mnoha předními herci a tvůrci...Více než 65 filmů - filmovými partnery jen samá herecká esa
Nemohu říct, že by mi někdo z nich imponoval výrazně víc, než ostatní, ale mnoha z nich jsem si vážila. Zejména Oldřicha Nového, který byl i mým divadelním ředitelem, Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka, Otomara Korbeláře, Svatopluka Beneše, Raoula Schránila, Jana Pivce, nebo také Járy Pospíšila či Franty Paula, kteří byli svého času i mými životními partnery.
Přednosta stanice - komediální hit natočený roku 1941 za extrémně krátkou dobu
Film Přednosta stanice natočil v roce 1941 ve společnosti Brom Jan Sviták. Příběh o černém pasažérovi, který v ukradené uniformě přednosty vnese dokonalý zmatek do chodu jednoho nádraží, se vlastně rodil až na place. V hlavní roli Ťopka exceloval Vlasta Burian, který nejen báječně hrál, ale také zpíval svým nezvykle vysokým hlasem. Skutečného přednostu Anatola Jelena hrál Antonín Zacpal, já hrála Julii, Jaroslav Marvan generálního inspektora Kokrhela, Čeněk Šlégl statkáře Pěnkavu… Pokud jde o tu krátkost natáčení, tak na tom nebylo nic neobvyklého, protože tehdy hodně filmů vzniklo v rekordním čase, okupace zrovna tohle nijak neovlivnila.
Profesionalita je zapotřebí pořádSice jsem se objevila v několika filmech i v dnešní době, v roce 2009 jsem dostala roli ve dvou filmech – ve snímku Dana Svátka Hodinu nevíš a ve filmu Pamětnice, který natočil Vlado Štancel. Ale to byly velmi malé role, kde se počítalo s mým zdravotním stavem, takže nemohu srovnávat, protože kdysi jsem mívala velké role. Ale podstata režijní práce se nemění. Profesionál je profesionálem v každé době a charakter také. A obojí je k téhle práci zapotřebí. A herci? Sleduji televizi, takže mám představu, jak se dneska točí a jací herci se před kamerou objevují. Je mezi nimi celá řada báječných umělců, před jejichž talentem smekám.
Lechtivá scéna z roku 1941 - jen v černém kombiné ve filmu Provdám svou ženu
Původně šlo o divadelní hru, kterou napsal Jindřich Hořejší a Julius Lébl, a hrála se s velkým úspěchem v Burianově divadle. Ostatně hodně filmů bylo natočeno podle ověřených divadelních her. Příběh o nesmělém profesorovi botaniky Blahomravu Ducánkovi natočil v roce 1941 ve společnosti Slavia Miroslav Cikán. A měl úspěch, jako ostatně všechny filmy s Vlastou Burianem, který byl miláčkem publika. Samozřejmě hrál hlavní roli, já byla jeho rozmarnou manželkou – operetní divou Marion, které on chce dát za vyučenou. Ona hanbatá scéna k roli patřila a já to tak brala, ostatně moje oblečení nebylo tak odvážné, abych se musela propadat studem. A jak se dívám na dnešní nahotu ve filmech? Když je k věci, tak mi nevadí.
Filmování - doplněk k hraní v divadle
Vyrostla jsem v rodině divadelních ochotníků, oba rodiče hrávali v Malostranské besedě a já tam začala vystupovat už jako dítě. Divadlo jsem tedy brala jako herecký základ, milovala jsem ho a naplňovalo mi dlouhá léta život. Filmování jsem ale také měla velmi ráda. Ovšem brala jsem ho jako doplněk ke své divadelní práci.
Autorkou autobiografické divadelní inscenace
Hru jsem napsala vlastně z nouze. Oldřich Nový chtěl uvést ve svém divadle hru Zvonokosy, jenomže nakonec z toho nebylo nic, protože francouzští majitelé autorských práv požadovali za uvedení u nás částku, která byla nad finanční možnosti Oldřicha Nového. Řekla jsem si, že když nám nepovolili hru cizího autora, tak si nějakou napíšu. Sedla jsem a sepsala představení pro dva herce a dvě herečky. Obsadila jsem sebe, Milenu Ventovou, Raoula Schránila a Oldřicha Lukeše. Takhle ve čtyřech jsme s hrou pod režijním nastudováním Oldřicha Lukeše jezdili po různých štacích a k mé velké radosti jsme měli úspěch. Málokdo věděl, že jsem autorkou, protože na plakátech jsem uvedla svoje prvními vdavkami získané příjmení Králová a hrála jsem jako Kabátová. Hra se jmenovala Já nejsem já a charakterizovala jsem ji jako společenskou komedii. Byla to moje prvotina a nic dalšího už jsem pak nenapsala, protože psaní nebylo mojí ambicí, pouze momentální nutnost.
Absolventka školy pro ženská povolání
Dobré jídlo k životu patří a hodně ovlivňuje kvalitu našeho života. Já jsem dokonce vystudovala školu pro ženská povolání, kam mě poslal po smrti mamičky tatíček, abych mohla vést domácnost a jsem vlastně v téhle oblasti profesionálka. Vařit umím, vždycky jsem vařila ráda a dobře, a to je možná důvod, proč jsem se dožila v poměrné svěžesti i svého vysokého věku. Takže nejen láska prochází žaludkem, prochází jím celý náš život.
Zita Kabátová - prototyp pravé dámy
Být dámou, to není jenom v oblečení. Je to v chování a také v mluvě. Někdo může být oblečený jako ze žurnálu, ovšem má slovník, za který by se ani dlaždič nestyděl. Dáma je komplexní stav, kdy žena o sebe dbá po všech stránkách a je si vědoma své ceny. A takové dámy určitě potkáváme i dnes, i když třeba nemají rukavičky a klobouk.
Poprvé vdaná jen 41 dní
Šlo o účelové manželství, které mi mělo pomoci po druhé světové válce, kdy jsem byla potrestána za svoji účast ve dvou německých filmech. Byly to sice filmy nevinné, takové romantické limonády, které se navíc točily v Praze s českým štábem, nicméně zákaz činnosti mě postihl. Sňatek mi měl dopomoci k vystěhování, abych mohla ve své herecké kariéře pokračovat v zahraničí. Ale nakonec jsem se nevystěhovala, takže manželství pozbylo důležitosti.
Syn z druhého manželství žije v AmericeSyn je mojí velkou radostí, celý tatínek, který byl mojí největší životní láskou. Narodil se mi ve 44 letech, od malička byl bezproblémový, milý, příjemný, nikdy s ním nebyly problémy a nejsou ani dnes. Pořád se máme rádi, pořád se na sebe těšíme. Jmenuje se stejně jako jeho táta Jiří Zavřel a má i jeho dobrodružnou povahu. Můj muž byl sportovec, olympionik, poté výtvarník, on je zase podnikatel, velký cestovatel a dobrodruh. Jak může, tak se na mě přiletí podívat a já si považuji toho, že i přes velkou vzdálenost se s ním vidím několikrát do roka. Díky němu mám čtyři vnoučata, dva vnuky a dvě vnučky. I ti jsou moc fajn a dělají mi radost.
Zřejmě žiji nedožitá léta mojí mamičky
Dlouhověkost v rodině nemáme, spíš naopak, protože moje mamička zemřela velmi mladá, v osmatřiceti. Říkám si, že mi svoje nedožitá léta předala, že je žiji i za ni. Kromě toho si myslím, že dlouhověkost je hodně záležitostí optimistické mysli, a tu já vždycky měla. Můj tatíček mi odjakživa kladl na srdce, že si žádné problémy nesmím pouštět výš, než ke kolenům, a já se tím celý život řídila.
