Co pro vás bylo hlavním impulsem, že vyrazíte na cesty do světa? To jste si řekl ze dne na den, nebo jste to dlouho plánoval?
Myslím, že to pravé cestování je o tom, že se někam vydáte bez plánu a poznáváte dané země nebo regiony takové, jaké jsou. Vlastně většina mých cest je o tom, že někam přijedu a začnu objevovat. Jak historii, tak památky, ale hlavně místní obyvatele a jejich kulturu. A přesně tak to bylo i s mou cestou po Hedvábné stezce. Již dlouho jsem měl v hlavě, že se vydám na delší cestu, ale kam to bude a kudy mé kroky povedou, to jsem nevěděl. Prostě jsem vzal batoh a někam se vydal s vidinou toho, že si mě cesta sama navede. Za necelý rok jsem se dostal do Číny a za dalšího půl roku až do Myanmaru.
Co všechno jste si s sebou na cestu vzal?
Dva pasy, pár peněz do kapsy, tři trička, spací pytel, matraci na spaní a po cestě jsem si koupil zimní bundu, protože teploty -20 stupňů na Kavkaze bych již opravdu v tričku a mikině nezvládl. Vlastně jsem neměl skoro nic, protože všechno se dá na cestě koupit. Tričko v Íránu stojí 20 korun, boty přibližně 200 korun. Proč tedy vše tahat s sebou? Nejdůležitější jsou ty dva pasy a mít vždy nějaké drobné v kapse.
Kolik zemí jste celkem procestoval?
Za svůj život celkem 93 zemí. Nicméně na mé cestě po Hedvábné stezce jich bylo jedenáct plus neuznaná republika Abcházie, což je pozůstatek rozpadu Sovětského svazu. V podstatě stát, který oficiálně neexistuje.
Na vašich webových stránkách máte napsáno, že cestování musí bolet a musí být nepohodlné. Můžete objasnit, jak je to myšleno?
Zeptejte se člověka, který se týden válel někde v hotelu v Egyptě, zda si pamatuje něco víc, než že tam byl bazén a možná moře. Osobně si myslím, že abyste mohli cestování nazývat cestováním, musíte si i něco vytrpět. Musíte se prodrat džunglí, vylézt hory, protrpět si poušť. Protože jedině tak si budete pamatovat každý krok. To, že letíte někam na druhý konec světa, abyste tam koukali na televizi a pili Cuba Libre, to pro mě není cestování, ale jen lenošení. Miluju dobrodružství a výzvy, a to na takových místech, které jsem popisoval. Vždy zažiju něco, co si budu do smrti pamatovat. Někdy sám sobě říkám, zda už to nepřeháním, ale pak se opravdu stane něco, co mě přesvědčí o tom, že bych takový způsob cestování neměnil ani za nic!
Vaše cestování přerušila pandemie covidu. Co jste v tomto období dělal?
Během pandemie jsem měl čas na psaní knížky a přípravu na období po pandemii. Odletěl jsem tedy na Tenerife, kde jsem měl na psaní klid a také jsem cestoval do zemí, které nebyly tolik uzavřené. Snažil jsem se je poznávat a na základě toho připravovat expedice pro mé budoucí klienty, se kterými nyní jezdím po světě a ukazuji jim trochu netradiční země jako třeba Saúdská Arábie, Írán nebo Irák. Nyní je naštěstí svět zase otevřený, a tak jsem v roce 2023 navštívil 17 zemí a byl pryč více než 11 měsíců.
Kde se vzal nápad na vydání knihy?
Byl to přirozený vývoj. Když jsem své příběhy sdílel na sociálních sítích, sklidilo to velký ohlas. Přeci jen neznám moc lidí, kteří by po zemi došli až do Číny a na hranici je osm hodin vyslýchali čínští pohraničníci. Tlak veřejnosti byl vážně velký, tak jsem tomu kromě elektronické formy chtěl dát podobu poněkud elegantnější. A tak se začala rodit krásná kniha, za kterou se nemusím stydět, spíš naopak.
Co všechno čtenáři kniha nabídne?
Není to jen kniha o cestování. Snažil jsem se do ní dát i takovou motivační podlinku, že cokoliv je v životě možné, když člověk věří sám v sebe. Často za mnou lidé chodí, že by chtěli cestovat tak jako já, ale že k tomu nemají odvahu. Já se jim snažím osobně i v knize ukázat, že je možné cokoliv. Sám jsem měl úplně jiný život, než jsem se vydal na cestu a pak jsem se najednou přistihl, jak tančím s Íránci uprostřed hor, jak jezdím na koni s pastevci v Kyrgyzstánu nebo jak chodím na hranici s Afghánistánem a přes řeku si povídám s Afghánci. Zkrátka v situacích, o kterých se mi nikdy ani nesnilo, že by mohly nastat. Samozřejmě je kniha především cestopisná, proto se tam dočtete mnoho příběhů ze všech zemí, které jsem na cestě mezi Evropou a Čínou prošel, spoustu zajímavostí nebo historických reálií. Některé příběhy jsou veselé, některé dobrodružné a nechybí ani romantika. Protože to vše patří k našim životům a samozřejmě i k cestování.
Máte nějaký zážitek z cest, který můžete označit za nejlepší?
To se nedá takto jednoduše říct. Zážitky, ať už ty příjemné nebo ty nebezpečné, přichází každý den. Vždy ale říkám, že člověk nemusí cestovat na druhý kout planety, aby zažil něco neobvyklého. Zkuste se postavit k silnici v Česku, začněte stopovat a uvidíte, že zažijete nějaké to dobrodružství. Nicméně asi nikdy ze srdce a z mysli nevymažu zážitek z toho, když jsem se zpocený a unavený trmácel po Velké čínské zdi kdesi v horách nedaleko Pekingu, byl již podvečer a já si únavou sedl a koukal kolem sebe. Všude byly jen hory a po nich se vlnila ona majestátní velká zeď, která tu stojí stovky let a pamatuje nejrůznější dobyvatele, kteří se ji snažili překonat, a vojáky, kteří se ji snažili ubránit. A najednou na ní sedím já, cestovatel z Česka, který sem došel po zemi sám a má celý ten moment, celou tu zeď, jen pro sebe. To bylo naprosto něco neuvěřitelného.
A nejhorší?
Není moc příjemné, když vám tajná policie neuznané republiky Abcházie mává před obličejem samopaly a křičí na vás, že jste špion, protože máte dva pasy, a že s nimi někam pojedete a musíte s nimi nasednout do neoznačeného auta. V hlavě mi v tu chvíli zněly nejrůznější reportáže o tom, jak v Abcházii mizí turisté a už o nich nikdy nikdo neslyšel. Ale teď na to vlastně vzpomínám v dobrém. A právě do Abcházie bych se chtěl někdy vrátit. Snad už tam neuvidím tolik samopalů.
Pořádáte také dobrodružné expedice, na které berete spoustu lidí. Jak vypadají a jak se na ně člověk může přihlásit, pokud by měl zájem se zúčastnit?
Dobrodružné zní možná trošku nadneseně, ale řekl bych, že jsou neobvyklé. Snažím se s lidmi cestovat tak, jak cestuji sám – čili batoh na záda a vyrazit do neznáma. Samozřejmě země, kde s nimi cestuji, znám dokonale, ale nemáme třeba zajištěná ubytování a nemáme žádný přesný plán. Zkrátka chci, aby lidé poznali autenticitu těch zemí a neviděli je pouze za sklem autobusů, jako to bývá s klasickými cestovními kancelářemi. Toho, kdo četl mou knihu, tak seznámím s lidmi, které jsem poznal na cestách a o kterých v knize píšu, to je další přidaná hodnota. To, že se moji klienti mohou seznámit s naprosto obyčejnými lidmi z těch daných zemí a odbourat tak stereotypy, které o nich panují. Mnohdy je totiž to, co nám podávají media, na hony vzdálené tomu, jak určitá země vypadá v reálu a jací jsou lidé, kteří zde žijí. Snadno se o nich dočtete na mých stránkách www.lostczechman.com. Jezdí se mnou opravdu lidé různého věku a sociálního postavení.
Máte nějaký cestovatelský sen? Vysněné místo, kde jste ještě nebyl a které byste rád navštívil?
Již několik let mě láká Afghánistán. Je to pro mě taková ta země zaslíbená, do které se chci vydat. Mohl jsem tam jet již několikrát, ale nechtěl jsem jet na týden nebo na dva. Chci tam jet na hodně dlouho a toulat se horami, povídat si s místními lidmi o životě, o jejich pohledu na svět, o tom, co by chtěli v životě dokázat atd. Každý má nějaké sny a mě zajímá, jaké sny mají lidé v jedné z nejchudších zemí světa. To, že je ta země chudá, ale neznamená, že by nebyla krásná. Vždyť Afghánistán leží na křižovatce civilizací, mezi Persií a Indií. Projížděl tudy Alexandr Veliký, Marco Polo, zemi se snažili dobýt Sověti a Američané, ale nikomu se to nikdy nepovedlo.
Pro mě je Afghánistán opravdu fascinující zemí a doufám, že se tam brzy vydám a pak o tom budu moci napsat knihu.
Hodláte cestovat ještě dlouho, nebo zvažujete, že se usadíte a třeba i založíte rodinu?
Cestování není zábava na několik let. Je to celoživotní poslání a já doufám, že budu cestovat až do smrti. To se samozřejmě nijak nevylučuje se založením rodiny. S dětmi se dá také cestovat, alespoň jsem o tom přesvědčen. Takže určitě se někdy usadím někde, kde budu mít základnu, ale mým cílem je cestovat, dokud se udržím na nohou a dokud budu schopen si s lidmi povídat o jejich životech.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Martina Půlpána
