Vytěžila jsem je na maximum. V televizním zpravodajství jsem pracovala spoustu let. Do Krimi zpráv jsem přispívala v době, kdy ještě TV Prima sídlila na Palmovce. Na místní policejní služebně jsem tehdy byla pečená vařená, a právě tam pracuje i poručík David Miller z mé knihy, který je ale výplodem mojí fantazie. Tu policejní práci až tak samozřejmě v malíku nemám, ale pomohlo mi pár kriminalistů, které z dob
krimi reportéřiny znám.
Tvoje kniha je v žánru urban fantasy. Je to pouť po světech plných mytických bohů a víl, která vede mimo jiné i přes všudypřítomnou šeď Prahy padesátých let. Potřebovala jsi pestřejší paletu, než by ti umožnil třeba contemporary nebo historický román?
Rozhodně ano. Nečekané propojení našeho „obyčejného“ světa s něčím jiným, neznámým a tajemným, mě vždycky oslovovalo úplně nejvíc. Právě proto jsem zvolila žánr urban fantasy, kde si člověk může užívat kontrastů známého a neznámého, dobra a zla, technologie a magie, města a přírody. Navíc, kdo z nás by nechtěl dostat se někdy někam, kde se nemožné stává skutečným, kde nemusí platit složenky
nebo se dokonce může stát i hrdinou?
Případ ambiciózního démona je první knihou série Mýtoversum. Co to je, to Mýtoversum?
Jde o složeninu slov „mýtus“ a „universum“ a v mé knížce se tak jmenuje soustava světů (mnohavesmír, dá se říct, to je teď díky Marvelu docela populární slovo), ve kterých se vše odehrává. Vlastně mě to napadlo, když jsem kdysi psala svoji diplomku, v níž jsem vycházela z díla francouzského sémiotika Rolanda Barthese. V jeho pojetí je mýtus něco jako ideologie a každé politické zřízení se podle něj snaží v lidech tu svou „mytologii“ naturalizovat. Představila jsem si, jak by asi vypadala každá historická epocha, kdyby svět fungoval opravdu tak, jak si lidé mysleli, že funguje. V 7. a 8. století by v našich lesích opravdu žili hejkalové a víly, v 50. letech minulého století by se špióni imperialistické Ameriky opravdu snažili nasadit do polí mandelinky bramborové a dnes by možná letadla opravdu rozprašovala chemtrails... Ale to už je myslím zase jiný příběh.
Kniha má krásnou obálku i ořízku. Kdo za ní stojí?
Je úplně nádherná! Chce se mi říct, že za ní stojíš ty, protože ty jsi měla ten úžasný nápad oslovit Lukáše Tomka z výtvarného tandemu Tomski&Polanski a ty učíš české čtenáře kouzlu tematických ořízek. Lukáš Tomek se každopádně té obálky zhostil dokonale, dal mým písmenkům a tomu, co jsem viděla jen ve své hlavě, nádhernou vizuální podobu. A já bych tady čtenáře ráda upozornila, že se rozhodně vyplatí si tu obálku prohlédnout pozorně a zblízka, protože tak odhalí věci na první pohled neviděné. Barevná „duhová“ ořízka symbolizuje nejen Vltavu, ale i plynutí času, což je důležitý motiv knihy.
V knize (i na obálce) je výrazným motivem Praha. Co pro tebe znamená?
Praha je moje rodné město, ve kterém celý život žiju. Je to nejkrásnější město na světě. Praha je starobylá, tajemná, stověžatá matka měst. O trochu víc mám ráda ten její starobylejší levý břeh, protože právě ten je „můj“, tady celý život žiju. Pražský hrad, Malá Strana, Hradčany, Nový Svět, Bubeneč, Letná a Stromovka. Nic víc k životu nepotřebuju.
Knihu věnuješ svému otci. Chtěla bys to čtenářům ještě více přiblížit?
Můj otec Zdeněk Frýbort, který už bohužel nežije, mě v mém psaní odjakživa podporoval a měl za to, že bych se měla živit jenom jím. Byl to takový ten typický intelektuál ze šedesátek, nosil rolák a tvídová saka s nášivkami na loktech, překládal z italštiny a francouzštiny. Myslím, že jeho překlad Jména růže od Umberta Eca asi zná spousta lidí. Neměl rád televizi, ale kvůli mně se koukal na Krimi zprávy. Mrzí mě, že si moji první knížku nemůže přečíst. Tak jsem mu ji aspoň věnovala.
Co právě čteš?
Momentálně na střídačku román Kniha, kterou posypal hvězdný prach od kamarádky Nory Eckhartové a Moje případy z 1. oddělení od Josefa Mareše. A už se moc těším na Kleopatru a Frankensteina od Coco Mellors.
A jaké jiné projekty chystáš?
Kromě toho, že pracuju na pokračování Mýtoversa s pracovním názvem Případ emancipované čarodějnice, rozhodně nezahálím ani se svými televizními projekty a true crime podcasty. Chystám druhou řadu dokumentární série o doživotně odsouzených vrazích Bez lítosti pro TV Prima a brzy se do českých věznic vypravím i za těmi „hodnými“ – budeme natáčet dokumentární seriál o tom, jaké to je, pracovat v kriminále a s čím vším zaměstnanci Vězeňské služby přijdou do styku.
Text: Jana Kaizrová
Foto: archiv Martiny Eretové
Jde o složeninu slov „mýtus“ a „universum“ a v mé knížce se tak jmenuje soustava světů (mnohavesmír, dá se říct, to je teď díky Marvelu docela populární slovo), ve kterých se vše odehrává. Vlastně mě to napadlo, když jsem kdysi psala svoji diplomku, v níž jsem vycházela z díla francouzského sémiotika Rolanda Barthese. V jeho pojetí je mýtus něco jako ideologie a každé politické zřízení se podle něj snaží v lidech tu svou „mytologii“ naturalizovat. Představila jsem si, jak by asi vypadala každá historická epocha, kdyby svět fungoval opravdu tak, jak si lidé mysleli, že funguje. V 7. a 8. století by v našich lesích opravdu žili hejkalové a víly, v 50. letech minulého století by se špióni imperialistické Ameriky opravdu snažili nasadit do polí mandelinky bramborové a dnes by možná letadla opravdu rozprašovala chemtrails... Ale to už je myslím zase jiný příběh.
Kniha má krásnou obálku i ořízku. Kdo za ní stojí?
Je úplně nádherná! Chce se mi říct, že za ní stojíš ty, protože ty jsi měla ten úžasný nápad oslovit Lukáše Tomka z výtvarného tandemu Tomski&Polanski a ty učíš české čtenáře kouzlu tematických ořízek. Lukáš Tomek se každopádně té obálky zhostil dokonale, dal mým písmenkům a tomu, co jsem viděla jen ve své hlavě, nádhernou vizuální podobu. A já bych tady čtenáře ráda upozornila, že se rozhodně vyplatí si tu obálku prohlédnout pozorně a zblízka, protože tak odhalí věci na první pohled neviděné. Barevná „duhová“ ořízka symbolizuje nejen Vltavu, ale i plynutí času, což je důležitý motiv knihy.
V knize (i na obálce) je výrazným motivem Praha. Co pro tebe znamená?
Praha je moje rodné město, ve kterém celý život žiju. Je to nejkrásnější město na světě. Praha je starobylá, tajemná, stověžatá matka měst. O trochu víc mám ráda ten její starobylejší levý břeh, protože právě ten je „můj“, tady celý život žiju. Pražský hrad, Malá Strana, Hradčany, Nový Svět, Bubeneč, Letná a Stromovka. Nic víc k životu nepotřebuju.
Knihu věnuješ svému otci. Chtěla bys to čtenářům ještě více přiblížit?
Můj otec Zdeněk Frýbort, který už bohužel nežije, mě v mém psaní odjakživa podporoval a měl za to, že bych se měla živit jenom jím. Byl to takový ten typický intelektuál ze šedesátek, nosil rolák a tvídová saka s nášivkami na loktech, překládal z italštiny a francouzštiny. Myslím, že jeho překlad Jména růže od Umberta Eca asi zná spousta lidí. Neměl rád televizi, ale kvůli mně se koukal na Krimi zprávy. Mrzí mě, že si moji první knížku nemůže přečíst. Tak jsem mu ji aspoň věnovala.
Co právě čteš?
Momentálně na střídačku román Kniha, kterou posypal hvězdný prach od kamarádky Nory Eckhartové a Moje případy z 1. oddělení od Josefa Mareše. A už se moc těším na Kleopatru a Frankensteina od Coco Mellors.
A jaké jiné projekty chystáš?
Kromě toho, že pracuju na pokračování Mýtoversa s pracovním názvem Případ emancipované čarodějnice, rozhodně nezahálím ani se svými televizními projekty a true crime podcasty. Chystám druhou řadu dokumentární série o doživotně odsouzených vrazích Bez lítosti pro TV Prima a brzy se do českých věznic vypravím i za těmi „hodnými“ – budeme natáčet dokumentární seriál o tom, jaké to je, pracovat v kriminále a s čím vším zaměstnanci Vězeňské služby přijdou do styku.
Text: Jana Kaizrová
Foto: archiv Martiny Eretové
