Před rokem mě oslovilo Nakladatelství JOTA. K sepsání knihy mě přivedla ojedinělá znalost globálního hokejového prostředí a celoživotně rozsáhlá praktická i teoretická zkušenost. Druhým podnětem je nízká účinnost našeho soudobého systému výchovy dětí a mladých lidí.
Co všechno tato publikace čtenáři nabízí?
Pamětníkům nabízí nezapomenutelné vzpomínky na hokej minulosti a současné generaci upozornění na dějinné společenské změny i poznání o učení, tréninku a výkonu v ledním hokeji.
U knihy je uvedeno také jméno Františka Suchana. Jak se na knize podílel?
František, stejně jako všichni moji spolupracovníci, byl plně integrovanou součástí mého myšlení a mých úvah. Byl jejich dobrým interpretem.
Říkáte, že se výrazně změnil systém výchovy hráčů. V čem konkrétně?
Zásadní přeměna paradigmatu výchovy mladých lidí nastala někdy na přelomu tisíciletí. Rozumový přístup k učení a tréninku přebilo emoční učení. Naše společnost v tomto směru dvacet let zaspala.
Jak dostat český hokej opět na stupně vítězů? Měl byste nějaký recept?
Receptem návratu je rehabilitace přirozenosti a způsob vzdělávání koučů, kteří se budou držet nejenom nových norem učení, ale i potřebných etických podmíněností.
Co byste rád vzkázal všem mladým začínajícím hokejistům?
Náš hokej má vlastní osobitou socioherní tradici, která staví na přirozenosti, chytrosti, nápaditosti a patriotismu českých hráčů, jejichž důvěra v sebe sama je přivedla na světovou úroveň. Měli bychom se držet tohoto tradičního sociherního bytí, které obohatíme poznáním o člověku, nikoli však o poznání struktury tréninku a výkonu.
BESEDA V DOMĚ KNIHY
Luděk Bukač byl hostem ostravského Domu knihy, kde měl besedu. Pro ty, kteří se nemohli zúčastnit, máme záznam, který publikujeme níže. Je tak pěkným doplněním rozhovoru.
Co vás přimělo k tomu napsat knihu?
Skutečnost je taková, že někdy mezi osmi a desíti lety jsem vstoupil na hokejový led a dnes je mi 83 let, takže jsem byl hodně dlouho u jednoho řemesla. Již dříve jsem dostal nabídku, abych něco vytvořil, nějakou autobiografii, ale přišlo mi trapné, psát o sobě. Nakonec jsem si řekl, že tato historie je ojedinělá a že bych to mohl dát na papír. Nakonec jsem si uvědomil, že se změnil náš život, náš pohled na svět a že nevíme, kdo je kdo. V této knize jsem chtěl poukázat na příčiny, proč to tak je.
V knize hezky vzpomínáte na Vladimíra Zábrodského. Co musel udělat malý kluk v jeho době, aby se dostal do profesionálního hokeje?
Tam panoval přirozený výběr. Lidé poznali, kdo má talent.
Máte dojem, že dříve byli mladí hráči talentovanější než dnes?
Dříve ti kluci spolu trávili celé dětství, žili spolu v jednom prostředí. Byl tam více ten přirozený výběr, a proto tam bylo i více talentů.
V knize se věnujete i k procesu z roku 1950, kdy jedenáct našich reprezentantů bylo za podivných okolností odsouzeno za vlastizradu. Vám bylo 15 let. Jak jste to vnímal?
Byla to obrovská rána. To, co přišlo za totality z Ruska, rozhodně nebylo čestné. Nic z toho se nastálo náhodou, vše bylo připraveno. Celý ten proces byl zinscenovaný.
Jaké byly klíčové okamžiky vaší hokejové kariéry?
To je těžko říct. Klíčová byla asi moje samostatnost.
Kterého svého úspěchu si ceníte nejvíce?
V dětství to byly hlavně ty prožitky. Na ledě jste mohli zažít tu svobodu, kterou jste prožili na tom ledě.
Který hráč podle vás ztělesňuje ty nejlepší herní dovednosti?
To je těžko říct. Je to otázka hlavy a citu. V NHL je sousta hráčů, ale odlišuje se třeba jen těch 20 nejlepších.
Psal jste o tom, že řada dnešních hráčů se chová jako celebrity.
Ano, to opět pramení z té výchovy. Jinak se chová člověk, který má v kapse 2000 Kč a jinak ten, který má 100 000 Kč.
Když televizní divák sleduje hokejové přenosy, tak velkou část toho přenosu určuje komentátor. Jak se dívají profesionálové na ty komentáře?
Ten komentář je samozřejmě sofistikovaný, má určitý scénář. Má to jeden negativní vliv na ty rodiče i hráče. Neuchopí skutečnost.
V knize jste zmínil také pana Lenerta, u něhož jste uvedl, že jste si úplně profesně nesedli. Můžete to trochu rozvést?
To je celkem jednoduché. Když jsem začínal hrát, byly jiné podmínky než po revoluci. Po sametové revoluci opět vyskočilo spoustu lidí, kteří si udělali školu, ale na ledě nikdy nestáli. Stejně jako pan Lenert.
