Poslední slova jsou v česku vaší už třetí publikovanou knihou. To už vypadá, že jste se stala zavedenou autorkou i zde. Máte ještě na své knihy takové ohlasy i z jiných zemí?
Ano, je skvělé sledovat, jak se má čtenářská základna rozrůstá po celé Evropě. Mé knihy jsou už přeložené do francouzštiny, holandštiny, italštiny, polštiny, maďarštiny, slovenštiny, slovinštiny a chorvatštiny. A já vždycky ráda slyším, že se mé knížky líbí i čtenářům ve všech těchto zemích.
Byla jste vůbec někdy v České republice?
Bohužel zatím ne. Byla jsem v Rakousku, Maďarsku a Rumunsku. Česko si tedy přidávám do svého cestovatelského plánu.
Jsou to přesně tři roky, co jsme spolu dělali naposledy rozhovor ohledně vaší knihy Před pikolou, za pikolou. Změnilo se u vás něco za tu dobu?
Hlavní změnou je asi má operace levého oka, se kterým jsem měla problémy. Bohužel na něj ještě stále nevidím pořádně, takže nyní píšu své knihy na počítači velkým fontem a poslouchám více audioknih, což jsem si vážně oblíbila. Jen mě to donutilo zapřemýšlet nad tím, jak někdy bereme věci jako samozřejmost, dokud je neztratíme.
Poslední slova je docela drsný román, i vaše další knihy jsou plné tabuizovaných témat. Vymýšlíte si ty příběhy sama, nebo čerpáte snad z existujících příběhů?
Jako bývalá novinářka jsem dělala často rozhovory s různými lidmi o někdy velmi těžkých věcech, kterými si prošli. Vždycky mě fascinovalo, jak se s takovými ranami osudu lidé dokážou vyrovnat. Nápad na tuto konkrétní knihu vznikl z toho, co mi na smrtelné posteli řekla má vlastní babička. Mluvila o nějaké ztrátě ve svém životě, o které jsme nikdo z nás nevěděl, ale zemřela ještě předtím, než nám to stačila vysvětlit. To mě přimělo se zamyslet nad tajemstvími, které si lidé někdy opravdu vezmou s sebou do hrobu. A taky nad tím, jak to může ovlivnit celou jejich rodinu, pokud to tajemství přeci jen někdo objeví.
Neláká vás třeba i nějaký jiný žánr?
Popravdě jsem už dostala nápad na dětskou knížku, a dokonce už mám napsáno i pár kapitol. Je to rozhodně jedna z věcí, kterou mám v plánu dodělat, než bude příliš pozdě.
Už dlouho se potýkáme s koronavirem, jak vás ovlivňuje?
Já z domova pracuji už více než dvacet let, takže mám štěstí, že jsem si na to nyní nemusela zvykat. Mám ale doma syna, který se teď učí pomocí online výuky, a kterého se v těch těžších chvílích snažím podpořit, jak jen to jde. Navíc je častěji doma i můj manžel, který je na volné noze a obyčejně se živí fotografováním a natáčením videí. Přišel o většinu zakázek. Myslím si, že je na tom celém nejtěžší starost o mé nejbližší a také to strašlivé utrpení na celém světě. Proto mám někdy problém soustředit se na psaní.
Je možné, že se budeme moct těšit na román právě z prostředí karantény?
Jsem si jistá, že o tomhle přemýšlí spousta autorů, ale já myslím, že mě bude zajímat spíše to, co přijde potom. Jak se budou lidi vyrovnávat se strachem z toho, že by se to celé mohlo opakovat. Asi se budu spíše snažit najít nějaký neobvyklý úhel pohledu a vytvořit postavu se zajímavým osobním příběhem.
Obsahují vaše příběhy autobiografické prvky?
Hlavní postava mého prvního románu byla novinářka, což bylo trochu způsobeno tím, že jsem chtěla psát o něčem, co znám. Ale zdá se mi, jako by v každé další knížce bylo těch autobiografických prvků méně a méně. Obvykle se inspiruji tím, co lidé, které jsem potkala, zažili, nebo co třeba řekli. A tuto myšlenku pak přenechávám k rozvinutí čistě mé představivosti.
Jak dlouho trvá rešerše na jednu knihu?
Celý proces od začátku až po dokončení knihy mi zabere něco málo přes rok. Dost často se mi stává, že narazím na témata, která musím prozkoumávat více do hloubky. Třeba detaily ohledně druhé světové války v této knize, nebo například nějaké zdravotní či právní aspekty. Takže můj průzkum trvá většinou pár měsíců, zatímco si dávám dohromady zbytek příběhu a rozvíjím charaktery postavy.
V mých představách všechny mé postavy někde jsou a dál žijí své životy.
Identifikujete se během psaní knihy s nějako postavou? Přistihnete se třeba, že reagujete tak, jak by reagovala některá z vašich postav?
Ano. Předtím, než začnu psát, pracuju hodně na charakteristice postav a mám ráda pocit, že je znám velmi dobře. Často to zahrnuje i přemýšlení nad tím, jak by se chovaly v určitých situacích nebo co by asi řekly. Důležité je si uvědomit, že nemusíte milovat každou postavu, kterou vytvoříte, ale musíte pochopit její pozadí a motivace.
Stýská se vám po dopsání knihy po postavách?
Je celkem časté, že se mi po postavách stýská a že o nich přemýšlím ještě roky po dokončení knihy. Přemýšlím nad tím, jak by se některé z nich popraly s pandemií a co by se s nimi asi stalo. V mých představách všechny někde jsou a dál žijí své životy.
Čtete své knihy někdy s odstupem? Míváte chuť třeba úplně změnit osud nějaké postavy?
Jeden z mých románů tady v Británii se zrovna dotiskoval sedm let po prvním vydání. Bylo opravdu divné číst jej znova a určitě jsem tam našla věci, které bych dnes udělala jinak. Musíte se ale naučit přijmout fakt, že doba, kdy bylo možné to změnit, je už dávno pryč. Nevzpomínám si ale, že bych někdy chtěla změnit osud jakékoliv postavy. I když se mým postavám děly strašlivé věci, staly se z nějakého důvodu a já jsem se svými rozhodnutími spokojená.
Co byste poradila začínajícím spisovatelům?
Moje rada zní – vytvářejte realistické postavy a zůstávejte jim věrní. Vždy se nechte vést postavami a jejich vnitřními motivacemi a neměňte zápletku jen proto, abyste si to ulehčili jako spisovatelé. A taky čtěte co nejvíce jiných autorů a učte se od nich.
Potýkala jste se někdy s autorským blokem? Co vám případně pomohlo ho překonat?
Nikdy jsem nic takového nezažila, možná je to proto, že o svých příbězích dlouze přemýšlím a vytvářím je ještě než vůbec začnu psát. Mám ještě jednu dobrou radu pro všechny autory – vždycky přestaňte psát v bodě, kdy naprosto přesně víte, co se stane dál. Pak nebudete mít nikdy problém navázat tam, kde jste skončili, až se ke psaní zase vrátíte.
Text: Barbora Malecová
