Ten den byl jako každý jiný, rychle ráno vstát, nachystat snídani, obléknout děti, odvést je do školy a utíkat do práce na dvojitou směnu. Doma zůstali jen manžel a nejmladší dcera. Ale když sbíhají ze schodů, uprostřed je zastaví policie a přikáže jim jít zpátky do bytu. Tam jim oznámí, že dostali rozkaz k transportu manžela a dětí. Mají se sbalit a jít. Na Helene se příkaz nevztahuje, je Árijka, ale ji ani na chvíli nenapadne, že by zůstala. Kdo by nechal jít své děti do neznáma a sám zůstal doma? Nastoupí do vagonu, který páchne močí a plísní. Musí stát, protože jich je tolik, že si není kam sednout. Jen nejmenší děti našly kousek místa s trochou špinavé slámy a usnuly. Vlak jede dlouho. Všichni stojí těsně vedle sebe. Trochu vody dostanou jen za cennosti, které si vzali s sebou. Lidé umírají už během prvních tří dnů. Jejich cílová stanice je Osvětim.Když je konečně pustí z vlaku ven, nejdřív se jim uleví, ale pak se rozhlédnou a vidí železnou bránu, nápis „Arbeit machs frei“, nekonečné řady ostnatých drátů, dřevěné baráky, lidi oblečené v hadrech. Oholené hlavy, vyhublé postavy, pruhované otrhané oblečení, tváře, v nichž chybí jakýkoliv výraz. Helene si na okamžik myslí, že je to snad nějaký blázinec a nechápe, proč je tam přivezli. Brzy pochopí, že realita je mnohem krutější. Hned první večer je
okradou o jejich věci, jsou hladoví, vyděšení, slabí a ocitli se ve světě, ve kterém přežívají jen ti nejsilnější. Naštěstí přijde ke slovu cikánská soudržnost a díky ní Helene i děti přežijí první týdny v pekle. Zdravotní sestry jsou žádaný artikl, a tak Helene dostane práci v nemocnici. Jejím šéfem je proslulý doktor Mengele. Jediné, na co se snaží soustředit, je přežít další den. Přežít další noc. Protože snad jednou přijde někdo, kdo jim pomůže. Ale na pomoc nikdo nejde a dny ubíhají. Je u toho, když Mengele rozhoduje o osudech mnoha lidí, je u toho, když se konají masové popravy a čím dál víc má i pocit viny. Za co? Za to, že tolik lidí zemřelo a ona žije dál. Z více než dvaceti tisíc lidí jich jsou po roce v táboře necelé čtyři tisíce. A válka ještě zdaleka nekončí…Osvětimská ukolébavka je pravdivý příběh matky a jejich pěti dětí. V květnu 1943 byla se svou rodinou poslána do Osvětimi a držena v cikánském táboře v Březince. Pracovala jako zdravotní sestra, později řídila školu a školku. Byla Němka, takže jí bylo nabídnuto propuštění, ale odmítla opustit své děti. Osvětimská ukolébavka se čte jedním dechem přesto, že jde o popis hrůzných událostí. Je v něm láska i smutek, nenávist i zármutek a také statečnost, síla a odvaha, které zaženou do pozadí i všudypřítomný a neodbytný strach ze smrti. Knihu vám můžeme jen doporučit, je to fascinující příběh.
Na fotkách kromě knihy vidíte náš knihomolský plecháček a úžasný vak na záda. Jestli se vám líbí a chcete si je pořídit, stačí kliknout na nabídku Dárků pro knihomoly a objednat si.
-ice-
