Na vlnách s Petrem Voldánem je vaše první kniha. Co vás, který jste i při studiu dal přednost rozhlasu před psanými novinami, přimělo sednout si a začít psát?
Vlastně jsem občas psal i jako „rozhlasák“, třeba několik let pro populární časopis 100+1. Ostatně i texty k televizním cestopisným fejetonům „Postřehy odjinud“, které mám možnost natáčet s týmem ČT Ostrava už dvacet let, to je také „psaní“. Ale pořád jsem měl pocit – i přes stále častější dotazy třeba při bese- dách – kdy už dám spoustě příběhů a zážitků ze setkání s pozoruhodnými lidmi nebo ojedinělými událostmi knižní podobu, že nenastal ten správný čas. Až když mě oslovilo Nakladatelství JOTA, přesněji paní Božena Štofková, žena s profesionálním odhadem a intuicí, řekl jsem si, že možná přišel čas pokusit se oslovit kromě posluchačů i čtenáře.
Kniha zachycuje šestadvacet let vašich zážitků s mikrofonem. Určitě se tam nevešlo všechno. Čemu jste dal přednost?
Pocitu, že moje okouzlení zvukem stojí za pokus o převedení do psané podoby. Že zvuk, který provokuje v rozhlase fantazii posluchače, může „spojit“ zážitky z nevšedních událostí, dojmy z úžasných setkání se zajímavými lidmi, zkušenost zpravodaje a reportéra z různých zemí v příběhy, které mají co říci. To všechno má navíc nějaké „podhoubí“, ze kterého vyrůstá zvědavost i zvídavost, snaha najít neobvyklé detaily, zdánlivé drobnosti které dávají událostem i životním osudům lidí známých i tzv. „bezejmenných“ roztodivné odstíny duhy. Protože život není černobílý, ale hodně barevný.
Jaké pro vás bylo psaní? Bavilo vás to? Dočkáme se další knihy Petra Voldána?
Náročné, s respektem a pochybnostmi, ale přitom přiznám, že mě psaní hodně bavilo. Mluvit ale o nějakém pokračování je předčasné. Jsem zvědav, jestli si v té záplavě knih, která vychází, ta moje své čtenáře najde. Věřím, že může, jinak bych ji nepsal. A pak se uvidí.
Mnozí o vaší knize říkají, že kromě textu z ní vnímají i barvy a místa, o kterých se v nich píše. Jak se toho dá docílit?
Pokud to tak bude a čtenáři to všechno – barvy, zvuky, ale i místa „uvidí“, „uslyší“ a lidi, o kterých píši, si i vybaví, jestli si místa nejen u nás i ve světě připomenou nebo je zatouží vidět, budu moc rád. Znamenalo by to, že se povedlo těch šestadvacet let novinářských zážitků s pomocí naší neskutečně bohaté češtiny alespoň trochu přetlumočit do takřka dvou stovek stránek knížky. Jestli čtenáře přenesu na palubu ledoborce, do herecké šatny, na kosmodrom, na operní představení, jestli jim ze stránek zavoní chleba nebo v uších zazní zvony nebo se potkají s potomky rodin Tolstých či Dostojevských a dají si se mnou kávu v nejstarší kavárně v New Yorku, budu věřit, že se tomu přiblížit dá.
V knize najdeme ilustrace. Proč ne fotografie?
Zdálo se mi, že ke knížce, ve které zvu čtenáře na cestu kolem světa, vnímaného „ušima, očima a srdcem“ – jak říká podtitul – by byly fotografie moc jednoznačné. Nenechávaly by čtenářům takový prostor pro vlastní představivost a fantazii, jako to, doufám, budou dělat grafiky. Jsem rád, že do projektu se mnou šel kamarád, dnes už nejen na Slovensku známý a uznávaný výtvarník Luka Brase, kterého jsem oslovil. A že i Nakladatelství JOTA souhlasilo s tím, že texty doprovodí jemná grafická „echa“, jakési dozvuky v podání mladého umělce.
Procestoval jste desítky zemí. Kdybyste měl vybrat jedno místo, na které se toužíte podívat, a ještě jste tam nebyl, které by to bylo?
„Narajzoval“ jsem se opravdu dost, prožil v zahraničí dohromady třiadvacet let, ale možná blíž poznat Japonsko, Kanadu nebo Kubu je trošku provokující myšlenka...
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv P. Voldána
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
