Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára, proč tedy název Vrány?
Vrány jsou totiž pro Báru hodně důležité. Často je pozoruje z okna svého pokoje a maluje je. Ale i vrány pozorují Báru, která už jen proto, že je ještě dítě, vůbec netuší, jak mnoho s nimi má společného. Život vran, který je plný instinktů a pudovosti, je kontrastem k až příliš velké spořádanosti života v Bářině rodině.
Co myslíš tou příliš velkou spořádaností?
Bářina rodina je taková ta na první i druhý pohled normální spořádaná rodina. Skoro by se dalo říct vzorná. Vždycky uklizeno, děcka hezky oblečená, dobře vychovaná. Jen Bára se svou kreativní povahou vymyká. Navíc jde do puberty a stále víc naráží na nepochopení toho, kým je. Přitom její prohřešky nejsou nijak výjimečné ani alarmující. Jenže když se sejdou různé faktory, může z toho být docela velký problém.
Napsala jsi ke knize větu: Tam, kde se děje příliš málo na to, aby přišla pomoc, přilétají Vrány. Proč tedy pomoc nepřichází?
To je to, na co jsem se během psaní taky pořád ptala. Dokonce jsem se vyptávala různých učitelů, ale i sociálních pracovníků, jak takovému dítěti pomoci. Ono to vlastně naráželo hned na začátku. Říkala jsem jim: „Když se k vám dostane dítě s podezřením na takový problém, jak postupujete?“ A pochopila jsem, že právě v jejich odpovědích se zrcadlí celé to fatální selhání jednotlivců i systému, které vede k tomu, že ta pomoc pro Báru nepřichází.
A našla jsi nějaké smysluplné řešení?
Nemohla jsem snést, že to své dítě v knize nechám bez pomoci, takže nakonec ano. I když úplně jiné, než jsem si představovala. A to se vlastně stalo dalším důvodem k vydání téhle knihy: chci, aby moje Vrány vykrákaly do celého světa, co se může ve spořádané rodině dít a jak snadno všechno kolem selže. Jak stačí jedna špatně položená otázka ze strany učitele nebo kohokoliv jiného a cesta k pomoci se definitivně zavře. Tohle nemá být knížka, kterou si přečteš u kávy, dojmeš se, popláčeš si, ale tvůj život zůstane netknutý. Chtěla bych, aby Vrány čtenáře zvedly z křesla a přiměly ho podívat se vedle do dětského pokoje, co skutečně žije jeho dítě. Nebo dítě, které učí ve škole nebo potkává u sousedů. A že je to možná něco úplně jiného, než si doteď myslel.
Ještě mi řekni, knihu výtvarně doprovázejí ilustrace Terezy Basařové, jak jste se našly?
No, to byl takový zázrak. Když jsem dala Martinovi Stöhrovi ve vydavatelství rukopis přečíst, myslela jsem, že to ani nebude na vydání. Ale on se pro text nadchl a začal spekulovat, že by to chtělo nějakou ilustrátorku. A v té době mu zničehonic přistál do počítače e-mail s nabídkou Terezy Basařové, která se po čase v zahraničí vracela zpět domů a nabízela vydavatelství spolupráci. Otevřeli jsme její portfolio a na jednom z prvních míst byla kresba nazvaná The Crow. Ta je na obálce knihy. Kdo příběh dočte do konce, pochopí, že souběh těchhle událostí byl zázračný.
Vraťme se ale ještě k Chirurgovi, který vyšel jen o půl roku dřív než Vrány. Jak jsi ho psala?
Napadá mě, že napsat román z lékařské‑ ho prostředí u nás nemusí být nic lehkého – přece jen, asi každý viděl aspoň nějaký díl z Nemocnice na kraji města nebo Ordinace v Růžové zahradě. Bralas to jako výzvu, zob‑ razit třeba prostředí v nemocnici jinak? Víš, já si myslím, že ona je to výzva hlavně proto, že příběh z medicíny nenapíšeš bez perfektní znalosti prostředí. Nemocnice na kraji města je podle mě takovým fenoménem i díky tomu, že je tam dokonalá znalost života v nemocnici, profesního světa, skvělá psychologie pacienta… V tomto ohledu mám velkou výhodu, že jsem ve zdravotnictví pracovala. Nemusela jsem studovat, jak to chodí na operačním sále, jaké jsou aspoň rámcově operační postupy, znám špitální slang i atmosféru… Když jsem začala psát Chirurga, výzvou pro mě byl hlavně samotný příběh. Na druhou stranu – to téma v současné české literatuře podle mě spíš chybí a úplně si nemyslím, že to nahradí seriály. V tomto ohledu jsem měla naprosto volný prostor…
Vím, že jsi sama jako zdravotní sestra pra‑ covala. Najdou se v knize i situace, které jsi doopravdy zažila?
Z běžného provozu nemocnice je tam asi spousta situací, které zažije každý zdravotník. Ale některé pasáže vznikly tak, že jsem si v knize domyslela to, co mě tenkrát jako zdravotní sestřičku napadalo ve smyslu, co by kdyby… Třeba hned úvodní scéna v knize, ta s uplavaným žlučníkem. Kdysi jsem měla na operačním sále za úkol rozstřihnout a umýt vyjmutý žlučník. Dala jsem ho do misky, pustila na něj nad výlevkou vodu, ta málem přetekla a já jsem si uvědomila, že mi ten žlučník klidně mohl s vodou sklouznout do výlevky a uplavat. Tenkrát jsem si říkala: Ty jo, to by byl problém… A v knize jsem si tu situaci domyslela do konce – žlučník uplaval, průšvih jako Brno je na světě.
Jak dlouho ti trvá příprava, než se ponoříš do vytváření nového příběhu? Napadá tě třeba nový příběh už ve chvíli, kdy dopisuješ ten starý?
Ten nápad popravdě přichází, jak chce a kdy chce. A moc to nejsem schopná ovlivnit. Většinou mám první impulz, třeba mi najednou hlavou bleskne obraz chirurga na operačním sále, a napadne mě, co si právě myslí. A chytí mě to. Začnu si psát rukou do sešitu poznámky, je to spíš takové přemýšlení o příběhu „přes ruku“. Jsou to většinou drobnosti, kterými si pomáhám svou postavu a její příběh „vidět“. A často takhle se mnou komunikuje třeba i víc příběhů najednou.
Autor: Radek Štěpánek (HOST)
Foto: Kamila Šoltésová
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
