Doktor Živago, slavný román ruského básníka a spisovatele Borise Pasternaka, se v autorově vlasti dočkal vydání až po třiceti letech od jeho smrti. V té době už byl znám a obdivován po celém světě – asi bychom stěží zjistili, do kolika jazyků byl přeložen. Když tedy konečně v roce 1989 vyšel v moskevském nakladatelství Knižnaja palata (dodejme, že již rok předtím vycházel na pokračování v časopise Novyj mir), bylo to mimo jiné důkazem toho, že politika perestrojky a glasnosti, iniciovaná Michailem Gorbačovem, se přenesla i do oblasti umění a kultury.
V Brně se tehdy na náměstí Svobody nacházelo knihkupectví Sovětská kniha, kde jsem si Pasternakovo životní dílo koupil v originále. V předmluvě mě zaujal názor jistého ruského čtenáře, který se vyjádřil v tom smyslu, že velmi důkladně knihu prostudoval a zkoušel dokonce číst mezi řádky, ovšem přesto nepochopil, proč bylo její vydání v Sovětském svazu tak dlouho zakázáno. V této souvislosti působil velmi komicky rovněž fakt, že přes „omilostnění“ knihy ze strany sovětských úřadů se u nás Doktor Živago nadále nacházel na indexu a k českému čtenáři se jeho překlad dostal až po pádu komunistického režimu.
Osobnost Borise Pasternaka mne vždycky velmi zajímala a postupem doby jsem přečetl celou řadu knih, které se vztahovaly k jeho životu a dílu, přičemž tu zatím poslední jsem dočetl před několika dny. Pod názvem Lara ji napsala Anna Pasternaková, spisovatelova pravnučka.
Skutečný příběh lásky, který inspiroval román Doktor Živago – takto zní její podtitul a cílem autorčina badatelského úsilí je dokázat, že Larisa (Lara) Guichardová, vedle Jurije Živaga druhá ústřední postava románu, není toliko literární fikcí, ale má svůj základ v reálně existující ženě. Tou má být Olga Ivinská, s níž se Pasternak seznámil v roce 1946 a jež mu stála po boku v posledních patnácti letech jeho života.
Kniha je ale ve skutečnosti o něčem jiném – a to je dobře! Třebaže se vzájemný vztah Olgy a Borise probírá z mnoha stran, protagonistou je mimo jakoukoliv pochybnost Pasternak a nikoli Olga-Lara. Anotací avizovaný milostný příběh hraje vedlejší roli, neboť autorka místo něho fakticky napsala vynikající a mimořádně poutavý životopis geniálního spisovatele se zaměřením na složité peripetie, doprovázející napsání, resp. vydání jeho veledíla. Kniha ostatně končí Pasternakovou smrtí a pohřbem, další životní osudy Olgy Ivinské již nenásledují, ačkoli žila dalších 35 let!
Určitě je velmi chvályhodné, že se autorka nesnížila k vytahování pikantností a nejrůznějších delikátních informací z Pasternakova života. Neméně oceňuji i to, že neupadla ani do opačného extrému, totiž nekritického zbožňování a adorace. Velký ruský umělec tak před námi defiluje jako složitá a do značné míry rozporuplná osobnost, pro niž byla literární tvorba smyslem života a toto celoživotní uhranutí transcendentnem se pochopitelně nemohlo neodrazit na řadě „přešlapů“ v mezilidských vztazích.
Jak známo, Pasternak požíval ochrany ze strany samotného Stalina a neskončil tudíž v gulagu jako mnozí jiní literáti. Sovětský diktátor měl pro něj označení „pošetilý snílek“ a patrně ho nepovažoval za společensky nebezpečného. Ke zvýšenému zájmu státní policie o Pasternaka došlo paradoxně až po Stalinově smrti, v období tzv. tání za vlády Chruščova. V knize jsou velmi detailně popsány všemožné ústrky a více či méně rafinované snahy o diskreditaci spisovatele, který se ovšem mezitím stal celosvětově uznávaným literátem, mnohokrát navrhovaným na udělení Nobelovy ceny, což mu skýtalo určitou ochranu.
Mnohé z toho, co jsem se v knize dočetl, pro mě bylo novinkou a značně rozšířilo mé obzory především ohledně okolností prvního vydání Doktora Živaga v Itálii a následných zběsilých útoků na Pasternaka poté, co mu byla roku 1958 udělena Nobelova cena za literaturu. Výpady sovětských úřadů sice mohly směřovat na samotného spisovatele jen nepřímo, ovšem o to více byli pronásledováni jeho blízcí, mezi nimi i Olga Ivinská. Jedině v tomto kontextu se dá pochopit Pasternakovo odmítnutí ceny a sebemrskačská vyjádření z posledního roku jeho života.
Anně Pasternakové se skvěle podařilo představit svého slavného příbuzného jako literárního génia a statečného člověka, vzdorujícího takřka po celý život obludné státní mašinérii, jíž se odmítal podřídit a v jejímž stínu musel prožít i dlouhá léta vyčerpávající práce na svém největším díle. Jeho lidské slabosti a poklesky určitě zanikají ve světle toho dobrého, co za ním zůstalo a co nás dodnes naplňuje úctou a obdivem. Vynikající kniha, kterou si rádi přečtou nejen obdivovatelé Borise Pasternaka!
Autor: Jan Hofírek
