V tomto románu se populární autor představuje čtenářům poněkud jinak, než jsme u něj zvyklí. Jistě, na literárních kvalitách skvělého spisovatele se nic nemění – je to stále týž Peter May s jeho schopností několika slovy načrtnout působivý obraz noční ulice na městské periférii, opuštěného starého nádraží, bezútěšného nemocničního pokoje či smutných laviček v prázdném parku za pošmourného podzimního odpoledne. Jako živé před námi rovněž vystupují postavy lidí nejrůznějšího věku, společenského postavení, morálního profilu a životními zkušenostmi formovaného světonázoru. Výborně zkonstruovaný příběh se jako vždy vyznačuje strohou realističností, absencí umělých literárních náhražek a vypravěčskou ukázněností kombinovanou s perfektním smyslem pro detail tam, kde si to vyžaduje aktuální charakter děje. V čem konkrétně je tedy román Útěk jiný?Román ovšem začíná klasickým detektivním prologem, určujícím další průběh příběhu a naplňujícím jej čím dál silnějším odérem zlověstné záhady a všemi aktéry vnímaného, avšak nevyřčeného tajemství. Do Londýna připlouvá z francouzského Calais jakýsi starý muž, zdá se, že se zde chce před někým, kdo mu nahání hrůzu, ukrýt. Starcův strach se ukazuje být oprávněný – jeho pronásledovatel je mu v patách...
Dějová linka probíhá ve dvou časových periodách. V roce 2015 se jeden z členů zmíněné pětice (teď už pouze trojice), těžce nemocný a na prahu smrti, rozhoduje – stejně jako před padesáti lety – k cestě do Londýna. Jaký k tomu má důvod? Co se tenkrát stalo, že mu kamarádi jeho poslední přání sice váhavě, ale nakonec přece jen splní a skutečně se s ním vydávají na dlouhou a zdánlivě nesmyslnou štaci?
V knize se tedy vzájemně prolínají roky 1965 a 2015, přičemž v prvním případě je děj podáván v ich-formě – vypravěčem je Jack, který na nápad útěku do Londýna přišel. Střídání přítomnosti s dávnou minulostí, resp. popisy změn (ani ne tak fyzických jako hlavně psychických), k nimž u jednotlivých aktérů během těchto padesáti let došlo, zajisté není jednoduché literárně zpracovat tak, aby to vyznělo věrohodně. Peter May tento nesnadný oříšek rozlouskl skutečně bravurně a je možné, že právě toto činí jeho román tak čtivým a podmanivým. Čtenář se zkrátka nikde nenudí, příběh mu k tomu svou hutnou sevřeností nikde nedává příležitost, spíše naopak – pozvolné odhalování spisovatelova záměru jej udržuje v permanentním napětí.
V knize je mistrným způsobem nastíněna tíživá, skoro zlověstná předurčenost lidského života, z níž, jak se zdá, není úniku. Svět, do něhož se rodí, jako by od samého začátku vytyčoval člověku směr, kterým se jeho život bude ubírat. Ideály mládí jsou sice krásné, ale nikdo se jich nenají a tak, konfrontované s krutou realitou berou brzy za své a na jejich místo nastupuje postupné začleňování se do konformní masy, doprovázené sebelítostí, vztekem a nostalgickým vzpomínáním na „staré zlaté časy“. Třebaže však román vyznívá ponuře, tísnivě a dá se říct i tragicky a i když z našich rebelů z roku 1965 jsou o padesát let později životní ztroskotanci, přece jen v nich zůstává jiskřička mladistvého vzdoru a přesvědčení, že je možné – třeba v posledním zoufalém vzepětí – se osudu vzepřít. Když se vydávají – tentokrát již bez jakýchkoli tužeb a nadějí – na druhý útěk do Londýna, je v tomto jejich absurdním pokusu podruhé vstoupit do téže řeky cosi dojímavě vznešeného.
Román Útěk, v němž Peter May navazuje na proustovské téma „hledání ztraceného času“ a zamýšlí se nad rolí osudu v lidském životě, je podle mého názoru jeho vůbec nejlepší knihou, jejíž četba pro mne byla mimořádným literárním zážitkem.
Autor: Jan Hofírek
