Je celkem pochopitelné, že literární teoretik nemusí být zároveň sám spisovatelem. A v naprosté většině případů ani nebývá. Takový člověk toho o knihách, jejich autorech, nejrůznějších literárních směrech, historických obdobích atd. hodně ví, ale teze, podle níž by měl literární díla posuzovat jen ten, kdo je v tomto směru takříkajíc i „praktikem“, je dávno překonaná.
Opačným extrémem by ovšem byl i požadavek, aby se literární vědci a kritici věnovali toliko odborné, badatelské práci a na své případné spisovatelské ambice rezignovali. I když jich mnoho není, existují v tomto směru jedinci, kteří zvládli obojí, tedy být zároveň literárními teoretiky i praktiky. Před nedávnem se mezi ně svojí románovou prvotinou zařadil i Michal Přibáň, dosud „pouze“ literární historik a vysokoškolský učitel.
Hned zkraje považuji za vhodné říct, že Přibáňův vstup mezi spisovatele byl jednoznačně úspěšný – román Všechno je jenom dvakrát patří podle mého názoru k tomu nejlepšímu, co se na domácím literárním poli za poslední roky „urodilo“. A vůbec přitom nevadí, že ústřední téma příběhu (muž středního věku, bilancující svůj dosavadní život) není nijak originální – hlavní je totiž způsob, jak si s ním autor poradí a ten v Přibáňově případě bezesporu originální je.
„Je čtvrtek, dvacátého třetího června dva tisíce pět.“ Touto větou román začíná a cituji ji zde proto, abych se měl od čeho „odrazit“. Myslím tím od nějakého data, neboť autor ve svém příběhu velmi umně střídá několik časových, resp. dobových úseků, které se vzájemně proplétají a překrývají natolik, že si vyžadují čtenářovu zvýšenou pozornost.
Jako dítě jezdíval Pavel Klimeš (hlavní postava knihy) každé léto se svými rodiči na Karlovu chatu v Krkonoších. Měl tento pravidelně se opakující dovolenkový rituál moc rád, poznal tady tenkrát spoustu kamarádů a tak když se dozvídá, že by se s nimi mohl po mnoha letech na stejném místě znovu setkat, neváhá a přijíždí na Karlovku dokonce o den dříve. Genius loci tohoto místa v něm okamžitě vyvolává celou kaskádu vzpomínek a právě ty tvoří jednu z časových linek příběhu.
Kým je Pavel Klimeš dnes? Sám sebe charakterizuje jednou větou takto: „Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč.“ Nyní se s ním tedy setkáváme na oblíbeném místě jeho dětství, kde se na druhý den objevuje několik dalších pamětníků starých časů, stejně jako Pavel naladěných značně nostalgicky – nebo je to jen zdání? Ocitáme se v současnosti.
Během dovolených na Karlovce si Pavlův otec psal deník. První záznam je datován 18. srpnem 1968 – za tři dny vpadnou do Československa sovětské tanky. Tyto zápisky, které se v knize průběžně objevují a končí rokem 1977, jsou další časovou rovinou, z hlediska celkového vyznění románu velice důležitou.
A nakonec tu máme Pavla Klimeše těsně po listopadovém převratu r. 1989. V této době, kdy je redaktorem ve významném deníku, se k němu dostává informace o tom, že jeden z pravidelných návštěvníků chaty, mimochodem velmi přátelský a oblíbený, byl po dlouhá léta agentem Státní bezpečnosti, lidově řečeno udavačem. Pavlovi se tomu nechce věřit, důkazy jsou ale jasné a tak sepisuje na toto téma článek, který je vzápětí otištěn. Je ale svět opravdu tak černobílý, jak vypadá?
Jak je vidět, Michal Přibáň pro vylíčení svého příběhu použil velmi složitou vypravěčskou strukturu a jeho záměr se mu zdařil na výbornou. Čtenář může pod různými úhly pohledu sledovat dobu tzv. normalizace, následného revolučního nadšení i určitého vystřízlivění z toho, co nám kapitalismus vlastně přinesl. Autor prokazuje dokonalou znalost těchto rozdílných společenských údobí a jejich charakteristických rysů, především nástup Husákova režimu s jeho postupným „utahováním šroubů“ je podán velmi sugestivně jako doba, kdy se každý musel rozhodnout, zda si zachová čest a svědomí, nebo se zařadí do poslušného „znormalizovaného“ stáda. Časy se sice mění, ale ukazuje se, že ani demokratický systém nemusí automaticky přinést svobodu – i dnes jsou lidé (byť jinými metodami než kdysi) nabádáni k „rozumnosti“, k morálním kompromisům a přizpůsobení se „novým poměrům“. Setkává se s tím ostatně i Pavel Klimeš...
Román Všechno je jenom dvakrát je vynikající psychologickou sondou do vnitřního světa konkrétního jedince na pozadí přelomové změny společenského paradigmatu a jeho autor si za svůj literární výkon zaslouží obdiv i uznání.
Autor: Jan Hofírek
