Besedu uvedl literární kritik a publicista Miroslav Balaštík, který je šéfredaktorem nakladatelství HOST:
Radka není jen spisovatelka a vypravěčka příběhů, ale také spisovatelka, která skrze příběhy myslí, přemýšlí o světě. Její knihy čteme nejen jako dobrodružství, ale také jako jakousi zprávu o světě. Zpráva, která přichází z této knihy, není nic krásného, není to nic, co by mělo happyend, ale je to zpráva o nás a o tom, co prožíváme. Je to téma, které provází Radku i v průběhu předchozích knih i v Hodinách z olova. Je to téma svobody, a to nejen svobody, jak si ji představujeme ve středoevropském, možná českém prostoru, ale svobody, která se týká zemí, které ji v demokratické podobě nezažívají. A klade si otázku, zda můžeme být vůbec svobodní, pokud někde na světě existuje nesvoboda. A jestli svoboda, kterou my zažíváme, může být přenositelná někam jinam. To jsou otázky, které z knihy vyplývají a na které si budeme muset odpovědět nejen my sami v sobě, ale také naším občanským životem. To je věc, která je pro českou literaturu naprosto ojedinělá, že autorka vystupuje ze své komfortní zóny a začala mluvit do věcí politických, společenských a naší svobody.
Radka Denemarková čte ukázku z knihy
Čínská dívka atakuje spisovatelku denně a ta se nakonec podvolí. Je to perverzní potěšení setkávat se s někým, kdo ji udává. Spisovatelka se vydá s čínskou dívkou a Pomerančem do Umělecké čtvrti 798 a říká si, jaké oblíbené číslo má asi státní policie. Když má hovory s čínskou dívkou, s muži se neschází. Ona a její milenci jsou příběhem, který je soukromý a nedůležitý. Často ji překvapuje, že i tady hledají lásku a přitom zapomínají, že mají doma ženu. Překvapeně si uvědomí, že ji muži nikdy nemilovali za to, co jim dávala, ale za to, co od nich vyžadovala. A samozřejmě si přáli silnou, sebevědomou, emancipovanou ženu. Co tím ale mysleli? Nic víc než sexuální volnost.
Pochodují rozkošatělým městem Pekingem a vzduch se tetelí. Mnich myslí na sňatek a jeptiška na jaro. Čínská dívka ukazuje, že má být na co hrdá a že všechen ten nabubřelý lesk, jarmarky, promyšlená krása honosu neodvádějí pozornost od hesel plakátů na zdech. Socialistický charakter a stranickost si čínské umění vzít nenechá. Na plakátech stojí politici uprostřed hejna šťastných lidí a jejich tváře se lesknou zdravou barvou červeného jablka. V jednotě s Komunistickou stranou Číny je naše síla. Agresivní brutalita a extatické výjevy obrazů a videoinstalací místních galerií se nesnaží prorazit bludný kruh, ve kterém se společnost ocitá. Potácejí se tu těla ve značkových oblecích, v každé ruce dva mobily, rozhodně ten dokonalý kruh odcizené lidské existence, který je v této zemi dovedený až na kraj snesitelnosti, toto umění neprorazí.
Moderátorka
Spisovatelka chce zjistit, proč se svobodní lidé přimykají k Číně. To je vlastně její úkol, proto do Číny jede. Zprostředkovává slogany, např.: Jsme si blíž, než si myslíte. To je hlavní slogan hlavní linky mezi městem Prahou a Shanghaí. To jsou místa, při jejichž čtení mě mrazilo. Dělá to z knihy zároveň politický román, proto si myslím, že tolik rezonuje. To je ale jen jedna z rovin toho románu. Není tam jen spisovatelka, ale i vypravěčská instance, která probleskává mezi řádky, a to je vyloženě platforma pro politologické pasáže, které reflektují literaturu a psaní. Zase citát: Napsat knihu znamená rozluštit kód samoty slov, podrobit slova zkoušce pod detektor lži. Promítá se tam ještě osud spisovatelky Boženy Němcové, a to, jak se k ní česká společnost vždycky stavěla. Je tam věta, že Božena Němcová nezemřela díky společnosti, ale zemřela hladem. Takže to jsou tři politologické roviny, které jsou v tom románu.
Psala jsi román pět let, čekala bych, že budeš psát spíše Boženu Němcovou. Proč zrovna Čína?
O Boženě Němcové přemýšlím stále, ale chce to nějakou opravdu moderní románovou formu. Autor si volí nějaké téma, chce něco psát, ale život mu něco přinese do cesty a ta Čína nebyla volba. Bylo to náhodou, byla jsem v roce 2013 na literárním festivalu v Pekingu, který tam pořádají Američané. A tak to začalo, najednou se dělo něco, čemu jsem nerozuměla. A když něčemu nerozumím, tak o tom přemýšlím, potřebuju se dopídit, co je za tím. Zároveň se něco dělo i v Evropě, zajímalo mě, proč jsem měla pocit, že mi něco mizí mezi prsty, čemu věřím a co je pro mě důležité. Je tam tedy hodně témat, je tam rovina politická a společenská, protože ten systém nás všechny ovlivňuje. Jsem unavená otázkami, kdy se mě ptají, jestli literatura má být angažovaná, nebo nemá. U nás to slovo má samozřejmě jiné konotace, protože před rokem 1989 bylo součástí socialistického realismu a angažovanost má jiné významy. Já jsem to chtěla probádat přes ten literární svět, zvolit si formu. Ovlivnilo mě Rakousko, kde jsem to poslední rok dopisovala. Věřím jenom formě románu, pro mě to bylo naprosto zásadní. A taky bylo mentálně zásadní to otevřít ze všech stran, z různých perspektiv. Ten návrat z Číny, kdy jsme opravdu měla strach, je to brutální policejní stát, návrat domů do Čech, že je to harmonická, stabilizovaná společnost...neoliberalismus, který máme, prostě nepotřebuje demokracii, takže to je rovina osobní, co se děje s rodinami, s jednotlivci, paralela se společnostmi. Je to podobné jako v osobním životě - puberta, krize středního věku, stáří.
Já bych ještě zůstala u literatury a dostávám se zase do společenské roviny obecné ...Tam jsou dva takzvané pretexty, jednak je to učení Konfuciovo a jednak spisy Václava Havla a vůbec jeho fungování ve společnosti. Čínský disent je určitě důležitou postavou, neměla jsi pocit, že ho čtou více? U nás ho čtou také, ale stydí se to přiznat.
To je problematické, já jsem samozřejmě počítala s negativní reakcí a s anonymy těch, co milují Čínu a nenávidí Havla, ale zároveň zase ti, co mají rádi Havla, tak mají problém s tou částí, kdy ta spisovatelka infikuje čínskou dívku myšlenkami Václava Havla. Je to z mé strany taková polemika, zda můžeme naši představu lidských práv někam transformovat. Jen pro mě byl šok, že v Číně je období, kdy je Václav Havel povolený, pak je zakázaný. Samozřejmě to začalo s tou vlnou, kdy čínští disidenti založili Chartu 08 po vzoru Václava Havla. Ty jeho esejistické texty, ty nezestárly, jsou skutečně pro celý svět důležité.
