Essun ztratila cestu ke své dceři Nassun, ale se svými společníky našla nový domov – aspoň tak by mohla spol, ve kterém se ukrývá pod zemí před nadcházejícím období, nazývat. Snaží se začlenit do jeho fungování, pomáhá ostatním orogénům ovládat jejich sílu, ale sama je pořád nespokojená. Přišla o nejbližší a Alabastr, jediná osoba, která ví, co se se světem děje, se jí vzdaluje. Přesto se jí snaží předat vědomosti, aby mu pomohla ukončit spor starý jak samotný Země. Postupně se ale ukazuje, že soužití orogénů a lidí bez moci nebude jednoduché a nenávist nelze vypudit.
Na druhé straně světa Nassun se svým otcem došla do cíle. Vzdálili se od své historie a našli útočiště, kde jsou orogéni cvičeni v naději, že pokud ovládnou svou moc, budou se moci zbavit svého daru. Nassun ale postupně přichází na pravou podstatu vlastní síly a uvědomí si, že pokud se neponoří hluboko do sebe a nepochopí svou podstatu, nikdy nebude svobodná. Musí zpřetrhat vazby s otcem a uvědomit si, kým je – i kdyby to mělo stát život všech, ke kterým kdysi něco cítila.
Je-li snění odepřeno obyčejným lidem, zešílí z toho. Strážci jsou vůči tomu odolní… nebo jsou prostě šílení pořad. – str. 167
Je těžké otevřít Bránu z obelisků bez očekávání. Páté roční období otevřelo trilogii unikátním světem čelící zkáze; vynikajícím stylem psaní upevňující vžití se do postav; nečekanými a precizně vytvořenými zvraty. Druhý návrat do Tišiny pokračuje ve stejné preciznosti a snaze vytvořit nezapomenutelný zážitek, což je obecná kvalita autorčiny tvorby. Příběh se posouvá do jiných končin a po dlouhé cestě nebezpečnou zemí obývanou spoly, orogény, strážci, prostými lidmi a kamenožravci se konečně dostaví trocha klidu. Protagonistky se utábořily na jednom místě a tak získává N. K. Jemisinová možnost nastoupit do první linie s vyplněním míst, které mohla v prvním díle vynechat – z toho důvodu staví pokračování výhradně na dokreslování světa a protagonistek.
Tišina čelí dalšímu období a její vykreslení působí katastrofickým dojmem – zvlášť, když se přijde na příčinu. Svět pomalu cítí svůj zánik a přesto mu Jemisinová dává na čas a nechává přírodu umírat pomalu. V prvním díle poskytla popis krajiny a způsob jejího osidlování; druhá kniha přináší popis změny a postupného zániku v drobnostech, jako je výskyt nových brouků, ukládání přírody ke spánku nebo pomalá deformace zvířat. Vše se děje postupně, a když si postavy zvyknou na popel padající z nebes, má pesimistická budoucnost o to silnější poselství. Čtenář se stává pozorovatelem pomalého úpadku celého ekosystému a nemůže s tím nic dělat. Právě do tohoto katastrofického prostředí vložila autorka různorodou skupinu postav a národů, které si na změny v podnebí zvykly a je zajímavé pozorovat jejich chování. Ve fantasy prostředí působí nadpřirozeně a vzdáleně, jako kdyby se téma reality netýkalo, ale environmentální přesah je přesto více než patrný.
Zatímco svět vytváří kulisy, jsou to protagonistky, které jsou alfou a omegou a zároveň je můžeme zařadit mezi silné představitelky ženských hrdinek ve fantasy literatuře. Jemisinová se nebojí sáhnout do pekelných zážitků, do kterých obě staví – jedna přijde o své děti a zažívá ztráty partnerů, zatímco ta druhá se snaží pochopit krutost svého otce a musí okamžitě dospět, aby porozuměla světu kolem sebe a vlastní moci. Zároveň jejich příběhová linie není o velkých zvratech, ale spíše obsahuje balíčky malých dramat vytvářející silný dopad na čtenáře skrze experimentální způsob psaní v druhé osobě. Oproti prvnímu dílu se postup nijak nezměnil – z počátku je pořád trochu zmatený a trvá, než si k němu čtenář najde cestu (pokud vůbec). Ti šťastliví, co po dobu čtení obsáhnout osobnosti hrdinek, tak získají jedinečnou možnost se vcítit do role dvou rozpolcených žen a prožít jejich strasti nikoli s nimi, ale jako ony.
Smrt je otázkou volby. – str. 355
Obě linie protagonistek spojuje několik různých prožitých emocí – obě přijdou o nejbližší osoby, zažijí pocity zrady a smutku a je to hněv, který jejich dobrodružství spojuje. Essun s dcerou se s touto emocí setkávají v jiné formě – Essun z pohledu lidí kolem ní a Nassun v podobě otce. Bojují s ní a snaží se ji obrátit, ale přesto vždycky narazí na jednoduchou odpověď: nenávisti se nelze zbavit. Jádro Brány z obelisků postupně otevírá vážné téma přesahující hranice stránek a vykresluje pevný základ na rozvíjení protagonistek. Postupně přerůstá v detailní drobnokresbu odpozorovaných lidských a uvěřitelných charakterů plných vlastních strastí – beznaděj se upevňuje v krvavé historii a scenériích umírajícího světa čekajícího na soudný den. Z Brány z obelisků se stává záznam lidského neštěstí a smutku, než radostných konců. Co jiného ale čekat ve světě, který se pomalu rozpadá?
Přesto je Brána z obelisků knihou, která by neměla ujít pozornosti každého, kdo má rád neobvyklý styl psaní spojený se zajímavým světem, uvěřitelnou mytologií a silnými protagonistkami. Z počátku se může zdát forma roztříštěná a zmatená, ale s postupným ponorem do příběhu a zvyknutí si na tempo dojde čtenář do momentu, kdy všechno cvakne dohromady a byť postavy mnohé z tajemství odhalí dříve, objeví se i radost v nás samotných. Protože i přes všechno to temno, krev a bolest si příběh zaslouží malý střípek naděje na lepší zítřky.
Autor: Filip Faja