John Maxwell Coetzee (1940) se narodil v Jihoafrické republice, ale v roce 2002 emigroval do Austrálie. Od dětství viděl, jak fungují totalitní systémy, a to ovlivnilo celou jeho tvorbu. Coetzee vystudoval angličtinu a matematiku a poté si vyzkoušel řadu rozličných povolání. Úspěchy dosáhl v akademické sféře a jako spisovatel získal cenu nejvyšší. V roce 2003 totiž získal Nobelovu cenu za literaturu. Coetzee má na svém kontě řadu úspěšných titulů, které znají čtenáři po celém světě.
Filozofický román Čekání na barbary napsal v roce 1980 a u nás jej letos vydalo nakladatelství Jota. Pokud jsem vás nyní odradila zařazením knihy mezi filozofické romány, zapomeňte na předsudky. Příběh je naprosto srozumitelnou a velmi čtivou alegorií o tom, jak dopadne vzpoura jednotlivce vůči státní mašinérii. Jestli vás nyní napadají jména Orwell a Kafka, přesně jste pochopili, o co jde. Pohádkově neurčitý styl vyprávění je v ostrém kontrastu k ději, který má blízko k hororu.
Všechno se tady točí kolem soudce, který je hlavní postavou i vypravěčem příběhu. Kdybychom měli soudce charakterizovat, nebylo by to vůbec jednoduché. Informace o jeho vzhledu zjistíte mezi řádky a představu o jeho povaze si uděláme pouze z jeho chování. Coetzee dokonale vylíčil malého a bezvýznamného úředníčka, který je pouze kolečkem v soukolí. Soudce má na starosti pořádek na hranicích impéria, přičemž místní se obávají divokých barbarů.
Barbaři jsou pro jeho sousedy divoši, kteří zavraždí každého, kdo jim padne do rukou. Co na tom, že ony údajné barbary nikdo nikdy neviděl, a že tedy není vůbec jisté, že existují. Jak se říká, strach má velké oči, a průšvih nastane, když se ke strachu přidá omezenost hloupých a předpojatých lidí. Ačkoliv se příběh odehrává na úsvitu dějin, paralely najdeme v každé době. A je úplně jedno, zda půjde o fašismus nebo komunismus.
Coetzee prostřednictvím svého románu varuje před tím, co by se mohlo stát i v takzvané civilizované a osvícené společnosti. Jeho nadřízení chtějí chytnout barbary, a tak je prostě chytnou. Soudce jim marně říká, že ve skutečnosti přivedli rybáře, kteří se ničím neprovinili. Nadřízení se vyžívají ve zbytečném mučení vězňů a problémy nastanou, když soudce projeví soucit. Rád by pomohl svým bližním, ale jak to udělat, když je ostatní nepovažují za lidi?
Čekání na barbary je hrůznou výpovědí o tom, co by se mohlo stát, kdybychom pozbyli člověčenství a kdybychom dovolili nenávisti a egu, aby nás ovládali. Otázkou je, jak soudce skončí, protože i ten nejnaivnější čtenář chápe, že proti systému se revoltuje velmi špatně. Soudcova vzpoura připomíná boj s větrnými mlýny a na nás je rozhodnout, kdy se hlavní hrdina ocitl v bodě, odkud není návratu. Čekání na barbary vyvolá spoustu otázek, ale nabídne pramálo odpovědí. I tak je to jedna z nejlepších knih, jaké jste kdy četli.
Autor: Veronika Černucká
