Smrt je dnes jedním z nejvíce tabuizovaných témat. Zdráháme se o ní mluvit a brát ji vůbec na vědomí, namlouváme si, že se nás netýká a instinktivně se vyhýbáme všemu, co by nám ji mohlo (byť třeba jen velmi vzdáleně) stavět před oči. A přitom smrt je tu s námi stále, nikdo jí neunikne a jak říká jedna otřepaná, zároveň však moudrá fráze – je to naše jediná životní jistota.
Na tenký led úvah o posledních věcech člověka se v povídkové knize Dlouhá trať pustila Viktorie Hanišová a hned dodejme, že si svůj již tak složitý úkol navíc záměrně zkomplikovala. Smrt může mít různé podoby a jednou z nich je ta, které jsme si zvykli říkat „dobrovolná“... A právě mystérium sebevraždy je tím, co jednu z našich nejlepších současných spisovatelek zajímá v jejích povídkách nejvíce – všech sedm se totiž právě kolem tohoto ústředního motivu točí.
Hanišová umí psát výborně, již dříve dokázala, že její tvorbě je cizí rutina, vyumělkovanost a jakákoliv „hra na city“. I tentokrát u ní vše plyne přirozeně a autenticky, povídkové postavy čtenář nejen vidí, ale i „cítí“, jsou to ostatně lidé, jaké potkává dnes a denně všude kolem sebe. Jakkoli se zdají být jednolitou masou, občas se stane, že nám dají nahlédnout do svého jedinečného světa a my s úžasem zjišťujeme, jak povrchně jsme je doposud znali, tedy fakticky neznali. O tento pohled za kulisy vnějších masek svých bližních se Viktorie Hanišová po celou dobu snaží a nelze neobdivovat pokoru a decentnost, s nimiž tak činí.
Přes všechna právě uvedená pozitiva však v povídkách slyším i některé falešné tóny. Jak již bylo zmíněno, autorka dokáže s velkou psychologickou erudicí proniknout do duší svých literárních postav a vcítit se do jejich trápení, ovšem ten příslovečný poslední krok jako by udělat nedokázala. Řekli jsme, že sebevražda bývá nazývána dobrovolnou smrtí, což ale není pravda. Nikdo si totiž nevezme život dobrovolně, za tímto osudovým rozhodnutím vždycky stojí nějaká psychická traumata, jež jsou silnější než vůle k životu. Každá jednotlivá sebevražda je tudíž navýsost osobní, přitom však též mnohdy i společenskou tragédií – to v případě, kdy jí bylo možné zabránit. Jak? Třeba osvětou v oblasti duševních nemocí. Vždyť o kolik méně by bylo sebevražd, kdyby se lidé neostýchali se svými úzkostmi a depresemi včas zajít k psychiatrovi. V poslední době se situace v tomto směru naštěstí dramaticky změnila k lepšímu, takže (vracím se k recenzované knize) působí dosti nevěrohodně, když hlavní postava povídky Díra, trpící podle všeho obsedantně-kompulzivní poruchou, najde cestu k lékaři tak pozdě...
Další zásadní problém vidím v tom, že Hanišová pohlíží na sebevraždu jako na záležitost čistě naturalistickou, pokud ne přímo materialistickou – zánik těla u ní automaticky znamená i konec veškerých duševních aktivit, s alternativou posmrtného života se u ní nepočítá. Z tohoto úhlu pohledu ovšem působí minimálně nelogicky, když v povídce Vrátíš se? je u sebevražedkyně předpokládán osvobozující posmrtný pocit...
Povídkovou knihu Dlouhá trať jednoznačně doporučuji všem přemýšlivě založeným „fajnšmekrům“, kteří se nebojí jisté intelektuální námahy, jež bývá s četbou kvalitní literatury obvykle spojena. Viktorie Hanišová filigránsky rozehrává skvělé psychologické partie, přičemž nám takřka programově ponechává dostatek volnosti k tomu, abychom si to, co je v jednotlivých příbězích zásadní a směrodatné, domýšleli sami. Co bychom si mohli přát víc?
Autor: Jan Hofírek