Znáte takové ty americké filmy, kde je celý příběh o tom, jak hlavní hrdina zjistí, že musí svůj život sdílet s někým, koho bytostně nenávidí, jenomže v průběhu filmu se jeho city diametrálně změní a v poslední scéně se náš hlavní hrdina srdceryvně loučí se svým milovaným přítelem, který byl kdysi jeho nepřítelem.
No, tak přesně takhle se měnil můj vztah ke knize Kéž je nám odpuštěno a jejímu hlavnímu hrdinovi Haroldovi.
Na začátku knihy totiž neexistuje (aspoň z mého úhlu pohledu) žádný důvod, proč by vám měl být Harold se svým životem sympatický.
Po té, co jeho bratr George při automobilové havárii zabije dva lidi; psychicky se zhroutí; Harold se vyspí s jeho manželkou, kterou George zabije tím, že o její hlavu roztříští stolní lampu, musíte mít totiž pocit, že takhle úchylná rodina si nezasloužísnad ani špetku vaší pozornosti.
Nemluvě o tom, že Harold se ani dál moc nesnaží získat si čtenářovi sympatie. Zatímco George je zavřený v blázinci, Harold objevil jeho zásoby Viagry a pouští se do sexuálních dobrodružství s podivnými ženami, se kterými se seznamuje přes internet nebo třeba u pultu s mraženými potravinami.
Jenomže jak tak na více než pětseti stranách pozorujete Harolda a to, jak zvládá všechno to, co se na něj během několika dní nahrnulo, zjistíte, že má i své světlé stránky. Tak třeba, jinak docela ufňukaný Harold se umí čelem postavit tomu, že na něj připadla péče o Georgovi dvě děti a ještě se dokáže starat o chlapce, který při Georgem zaviněné nehodě přišel o rodiče.
Jenomže tahle knížka není jenom o Haroldovi samotném, ale spíš tak nějak o životě celkově. Tak jak si musíte v průběhu vyprávění zvyknout na Harolda, musíte si také zvyknout na příběh samotný. Nejdřív vám totiž může přijít rozvleklý a bez nějaké závažnější zápletky. Jenomže tam někde, kde vám začíná být Harold sympatický, si také uvědomíte, že tohle není žádný thriller s těžko uvěřitelným dějem, ale vyprávění o životě tak jak plyne v proudu času a o tom, co všechno se v takovém proudu může objevit.
Asi nejvíc je tohle vidět v závěru knihy. Ta totiž začíná a končí oslavou Dne díkuvzdání. Jako čtenář, který Harolda provázel během jednoho celého roku, vám totiž dojde, jak hrozně moc se toho během jednoho roku v Haroldově životě stalo, i když v průběhu knihy to vypadalo, že se vlastně nic neděje. A takhle nějak je to přece i v tom běžném neliterárním životě.
Nejpozitivnější na téhle knize s poměrně depresivním dějem mně ale přijde to, jak se Harold pod vlivem nečekaných a negativních událostí mění v lepšího člověka. Je pozitivní číst příběh, který dodává naději v to, že i to nejhorší, co se děje, může být přetaveno v něco dobrého a prospěšného.
Autor: Mlok cestovatel
Zdroj: mlokcestovatel.cz
