To si tak letíte z Německa do Ameriky na výměnný studentský pobyt a při vzpomínání, jak jste málem zmeškali letadlo, a koho všeho jste přitom potkali, se ocitnete v takové turbulenci, že vás to vrhne o několik století kupředu. Pšt! Naši hrdinové o tom ještě nevědí. Tuší však, že po ne úplně hladkém přistání na zarostlém a zpustlém letišti, je něco špatně.
Po zběžné obhlídce terminálu a okolí se někteří z nich vydávají solárně poháněným autobusem, kterému až do konce trilogie nikdy nedojde šťáva, do města, aby tam našli odpovědi, zásoby jídla, či snad i další přeživší. K jejich smůle však najdou jen ulice a domy porostlé bujnou vegetací, nikde ani živá duše. Nebo že by přece jen?
Ne, byl to jen hologram prastarého knihovníka, který je, po úvodních peripetiích se získáním přístupového oprávnění, navádí na dalekou cestu do hor, kde by snad mohli žít poslední lidé na planetě. Jste-li vlastníky automobilu a zažíváte peklo při průjezdu naší nejdelší dálnicí, pak vám garantuji, že po přečtení první knihy Evoluce – Město přeživších si budete všechny rekonstruované úseky na D1 náležitě užívat. A jen tak mimochodem, co je to sakra pořád s těmi zvířaty? Vypadá to, jako by se mezi sebou snad… Ne, to přece nejde.
Intriky vyústěné v boj o holý život nás dovedou až do města v horách, kde se konečně setkáváme s dalšími lidmi. Hurá! Tady by náš příběh mohl končit, ovšem to by byla velká škoda. Rychle beru do ruky druhou knihu Evoluce – Věž zajatců a poctivě hltám další dobrodružství zbytku populace za hradbami, kde však nečekaně vládne temný středověk. Pohanští bohové vše bedlivě sledují svým všudypřítomným okem a každý náznak modernosti či vybočení ze stereotypu je přísně trestán. Tady přece nechcete zůstat, že ne? Obzvláště když přijdete na to, že je možná ještě další místo na Zemi, kde by se dalo žít?
Jasně, daleko v poušti, kam nedohlédne oko bohů, kam se nechce ani bojovným zvířatům. Ta se zkrátka za těch několik set let vyvinula v komunikující inteligentní tvory, jimž kralují hlavonožci zvaní squidové. Dobře, tak trochu jim v tom pomohla kometa, která dopadla na Zemi a přinesla s sebou něco, co v ovzduší zapříčinilo vyhynutí lidstva a naopak squidům umožnila vylézt z moře.
Takže si to štrádujete pouští a když si myslíte, že už nemůžete dál, ocitnete se ve světě pod kopulí, kde vládne klid a mír, pravda a láska. Kam nemůžou zvířata, za to je to tam napěchováno technikou do posledního šroubku. A kde tomu všemu pevnou rukou vládne někdo, kdo pevné ruce vlastně ani nemá, a kdo v závěru trilogie Evoluce – Pramen života staví hlavní hrdiny před velice těžké rozhodnutí.
Všechny tři knihy jsou umně rozděleny do kapitol, vždy z pohledu některé z postav, abyste si následně dokázali vytvořit obrázek celku. Obrázek, to je to správné slovo. V knihách totiž vůbec žádný nenajdete, ač je autor zároveň ilustrátorem. Nevadí. Samotné obálky knih a poutavý příběh, který vždy začíná přesně tam, kde skončila předchozí kniha, vás doslova pohltí a nepustí. Pouze na konci budete mít pocit, že by to chtělo ještě přece jen trochu více stránek a velmi těžko se vám bude s hrdiny loučit.
Domnívám se, že všechny záhady byly vysvětleny a že by se klidně mohly stát skutečností. A co já vím, třeba to nakonec s tou raketou mohlo být malinko jinak a zakřivením časoprostoru jsme se mohli dostat zpět do okamžiku turbulence v letadle. Takže se celý ten příběh možná doopravdy stal. Nebo stane? Jisté je, že bychom se jako lidstvo měli k naší planetě chovat zodpovědněji, aby nás tu časem nepřeválcovali nějací hlavonožci.
A kdybyste náhodou měli pocit, že jsem z děje prozradil až příliš, jste na velkém omylu. Každá stránka trilogie Evoluce od Thomase Thiemeyera vás něčím překvapí. Ať už je vám -náct, -cet nebo -sát.
Autor: Petr Hořínek
