Děda Pettson takového má a my mu závidíme. Kdo je vlastně Fiškus? Nezbedný kocourek, který ani chvíli neposedí, občas nadělá víc škody než užitku, ale přesto je tím nejlepším přítelem do nepohody. Kniha Jak Fiškus zahnal Pettsonovy chmury rozveselí nejen děti, ale i tátu s mámou. Čtyřnohý chytrolín vymýšlí s každým dalším otočeným listem nové a nové lumpárny (zkoušení, jestli židle dokáže stát na zadních nohách, skákání po stole a usrkávání kávy, odpalování kostek cukru…), což by nebylo nic tak hrozného, kdyby zrovna dnes jeho páníček děda Pettson neměl špatný den. Podzimní zakaboněné počasí se odrazilo na dědově náladě a ač se chlupáč snaží sebevíc, nedaří se mu ho rozveselit.
„Hrát si budeš muset sám. A nejlíp někde jinde.“
„Sám samotinký, a ještě k tomu někde jinde?! Ale já si chci hrát s tebou. Tady a hned teď. Zahrajeme si třeba Drbej kočku a můžeš být kočka.“
Každý občas máme den, kdy se nám NIC nechce – zrovna jako Pettson. Nasekat dříví? Ne! Zorat brambořiště? Ne! Jít na ryby? V tomhle pochmurném počasí? A navíc v mokru? To už vůbec ne! Naštěstí se Fiškus nenechá jen tak snadno odradit a vrhne se do vymýšlení všemožných způsobů, jak dědu přemluvit ke společnému rybaření, i kdyby to mělo být za cenu, že předvede svůj nejlepší herecký výkon se zraněnou packou.
Kniha už na první pohled zaujme originálními a do detailu propracovanými ilustracemi autora Svena Nordqvista. Rodič si tak může s dítětem dlouho povídat klidně jen o samotných obrázcích, které do nejmenšího puntíku vykreslují každou situaci, v níž se kocourek zrovna nachází. Jsou barevné, dětsky milé a rozprostírají se po celé ploše stránek.
Dvojice Pettson - Fiškus nás provází už od roku 1985 s tituly: Dort pro Fiškuse, Jak byl Fiškus malý a ztratil se, Jak Fiškus sázel masovou kuličku, Jak Fiškus s Pettsonem vyrazili stanovat, Fiškus a vánoční skřítek, Jak Fiškus s Pettsonem napálili lišku.
Fiškus si mě získal hned od prvního řádku a prvního obrázku. Možná proto, že mi připomíná mé vlastní děti, které mi doslova skáčou po hlavě nehledě na to, zda mám dobrou či špatnou náladu, jestli si chci hrát nebo si zalézt někde do klidu. Vždycky mě nakonec „udolají“ a já jsem ráda, že je mám.
Autor: Markéta Bolfová
