Americký spisovatel Paul Tremblay (1971) píše povídky a romány v různých žánrech. Má rád horory, fantasy a sci-fi. Jeho knihy jsou knihy s přesahem, rád si hraje s formou, jazykem a předstírá, že vlastně ani nečtete knihu. Za své eseje a povídky získal řadu cen a čeští čtenáři se s ním mohli setkat už ve dvou románech. „Hlava plná přízraků“ vyšla v Knižním klubu v roce 2016 a Píseň přežití vydalo v roce 2022 nakladatelství Fobos. První jmenovaná kniha byl temný psychologický thriller, druhá jmenovaná koketovala s motivem viru, který napadl celosvětovou populaci.
Aktuální Klub nosičů rakví vychází v nakladatelství Fobos a podle informací na obálce jde o thriller. Když vám řeknu, že se tu všechno točí kolem umírání a vampirismu a že oba hlavní hrdinové jsou velmi (ale opravdu velmi) podivní, nejspíš byste knihu zařadili do žánru hororu nebo thrilleru. V tom případě ji ale otevřete a podívejte se dobře na grafiku. Z ní bude patrné, že Klub nosičů rakví není příběh, ze kterého vám bude běhat mráz po zádech. Nu, možná by byl, kdybyste ho brali vážně vy i obě hlavní postavy. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že Klub nosičů rakví je jedna velká legrácka, téměř parodie na thrillery.
Paul Tremblay si bere na paškál žánrová klišé, pohrává si s vašimi očekávání a vlastně ani nepředstírá, že byste ho a jeho knihu měli brát vážně. Navíc, on se vám snaží vsugerovat, že ji nenapsal on, ale že jde o vydané paměti jednoho z hlavních hrdinů. Má se to takhle. Art se rozhodl sepsat paměti, aby se pokusil vysvětlit nevysvětlitelné. Jeho život se obrátil ve chvíli, kdy do něj vstoupila záhadná Mercy. Klub nosičů rakví jsou tedy Artovy paměti, ale úplně stejný prostor dostala i Mercy. Art vypráví svůj životní příběh ze svého pohledu a v první osobě, Mercy vše komentuje na stránkách psaných kurzívou.
Ona používá druhou osobu, Arta oslovuje, opravuje a vede s ním pomyslný dialog. Opravuje to, co napsal, do jeho textu zasahuje i graficky, a tak je plný poznámek, škrtanců a vysvětlivek. Ty jsou ovšem z pohledu Marcy. Tihle dva se setkali jako náctiletí, když Art hledal volnočasovou aktivitu, díky které by získal stipendium na nějaké prestižní univerzitě. Protože není sportovec ani umělecky nadaný, napadne ho, že by mohl pomáhat při pohřbech bezdomovců jako nosič rakví. Zlanaří dva spolužáky, ale ti se na něj vykašlou. Na vysněnou univerzitu se (jaké překvapení) nedostane, ale díky klubu se seznámí s Marcy. Tihle dva se začnou zabývat vampirismem a Marcy se snaží přesvědčit Arta o tom, že upíři existují. V životech obou jsou jisté záhadné věci a poslední kapitoly budou rozhodně nečekané, ale Klub nosičů rakví není typický thriller. A jsem opravdu zvědavá na jeho čtenářská hodnocení.
Paul Tremblay si pohrává se žánrem, s formou i s jazykem a vy se budete neustále bavit. Strašně se mi líbila jeho nová slova, neotřelá slovní spojení i nechutná přirovnání. Pochybuji, že někdo jiný by dokázal tak poeticky a vtipně popsat pubertální akné. On tomu věnuje několik odstavců a já se několikrát přistihla, že se chechtám nahlas. Marcy je temná postava, otázka ale je, nakolik je to póza. Ona něco tvrdí a něco tvrdí Art. Vy si možná uděláte nějakou představu, a o to víc budete zírat, kam příběh dospěl. Ano, můžeme ho považovat za psychologický thriller, anebo nemusíte věřit ani jedné postavě, a v tom případě ho považujte za vtipnou a jízlivou parodii na thrillery. Myslím, že v tomhle případě si knížku a její dvojsmysly užijete víc.
Autor: Veronika Černucká
