Člověku, který se přes všudypřítomnou konzumní masáž, vtíravou reklamu na všemožné „nepostradatelné“ produkty a tlak na spotřebitelskou konformitu neodnaučil samostatně myslet, musí dnešní doba připadat jako éra z řetězu utrženého materialismu. Lidé jako by nežili vlastní životy a ve veškerém svém jednání se řídili sice nepsanými, přesto však nemilosrdně vládnoucími zákony typu „Nevaž se, odvaž se“! Jedním z logických následků tohoto honu za „zajištěnou existencí“ či „životním standardem“ je permanentní stres, který je lékařskými odborníky považován za nejčastější příčinu většiny psychických poruch.
Autorka knihy Mám to o sobě říct? ve svých 21 letech onemocněla tzv. bipolární poruchou, pro niž je charakteristické náhlé střídání euforických a depresívních stavů. Jako každý v podobné situaci byla i Anita Huber touto nečekanou diagnózou zaskočena a do budoucna hleděla s velikými obavami. Měla pro ně řadu důvodů, neboť i v jejím rodném Holandsku je bohužel zvykem dívat se na takto postižené lidi skrz prsty.
Dá se říct, že většina z nás je víceméně připravena na to, že občas proděláme nějakou „normální“ nemoc (chřipku, angínu, zápal plic), utrpíme „obvyklé“ zranění (zlomená ruka, vyhřezlá plotýnka), popř. musíme jít na „běžnou“ operaci (žlučník, kyčelní kloub). Na to, že by mohla onemocnět duše, však myslí málokdo. Přitom právě psychické poruchy jsou dnes na vzestupu a prognóza na příští léta je víc než neradostná – jejich nárůst především v tzv. vyspělých zemích bude pokračovat.
Anita Huber se ve své knize (jak už ostatně vyplývá z jejího názvu) primárně zamýšlí nad tím, jestli má člověk s duševní nemocí tuto skutečnost před ostatními tajit, či zda (a případně jak) o ní mluvit a z vlastní zkušenosti uvádí mnohá pro i proti. Názor, podle kterého se není za co stydět, ovšem evidentně převažuje. Je samozřejmě nerozumné každému na potkání vyprávět o svých traumatech či hospitalizacích, ovšem žít s neustálou obavou, že se „to“ jednou „provalí“, je zase druhý extrém. Autorka popisuje některé takříkajíc modelové situace (např. pracovní pohovory) a standardní reakce, s nimiž se během let setkávala u lidí, kterým „to o sobě řekla“. Přes mnohé nezdary zůstala životní optimistkou a čtenáře nabádá opustit ulitu strachu a ostychu a (jakkoli to může znít jako fráze) myslet pozitivně. Mimo jiné proto, že odvaha k otevřenému „přiznání“ je jediný způsob, jak už jednou konečně vyjít ze začarovaného kruhu předsudků, pověr a mýtů, jež okolo této problematiky panují. Cejch „blázna“ má totiž kromě společenské degradace ještě i ten tragický důsledek, že takto stigmatizovaný jedinec může nakonec ztratit motivaci bojovat se svým handicapem a sám sebe utvrdit v přesvědčení o vlastní méněcennosti...
Kniha je prokládána nejrůznějšími údaji o tom, jak to v této oblasti vypadá v České republice. Ukazuje se, že máme co dohánět, neboť žádná polistopadová vláda nepokládala reformu psychiatrické péče za svou prioritu. Neblahé dědictví komunistického režimu, kterému šlo hlavně o to, aby „tyto případy“ separoval od většinové společnosti, se tak daří překonávat až v posledních letech. Iniciativa však vychází spíše zezdola, od lidí s duševní poruchou, kteří se sdružují a upozorňují na svou nelehkou situaci. Pro informaci čtenářů – v roce 2020 pobíralo v ČR invalidní důchod z důvodu psychického onemocnění 104 454 lidí! Většina osob s psychiatrickou diagnózou však dokáže plnohodnotně žít, především díky moderním antidepresivům a jiným účinným lékům s minimálními vedlejšími účinky.
Pokud bych měl autorce knihy Mám to o sobě říct? něco vytknout, pak by to byla její sice nenápadná, ale přesto latentně přítomná averze vůči psychiatrům. Ti jsou podle ní často málo citliví k potřebám svých pacientů a suplují to předepisováním léků. Tento názor Anity Huberové je nejen neseriózní a nespravedlivý, ale i značně nebezpečný. Může totiž snadno vzbuzovat dojem, že při léčbě duševní poruchy je rozhodujícím činitelem vůle nemocného, což je naprostý nesmysl. Např. deprese je způsobena nedostatkem látky zvané serotonin v mozkových synapsích a jedinou možností, jak ji léčit, je podávání antidepresiv, které toto manko dorovnávají. „Cukrovkáři“ nikdo neřekne, aby si přestal píchat inzulín a uzdravil se silou vůle, duševně nemocní to však od svého okolí slyší poměrně často...
Je nezpochybnitelné, že kniha Mám to o sobě říct? přináší mnoho zajímavých informací a podnětů k tématu, které nadále zůstává do značné míry „tabu“. Určitě je dobře, že se s ní mají možnost seznámit i čeští čtenáři. Domnívám se však, že by neměla být čtena „izolovaně“ od jiných žánrově příbuzných knih (např. Joanne Greenbergová: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem, Ivana Karásková: Černobílé příběhy, Scott Stossel: Můj život s úzkostí).
Autor: Jan Hofírek
