Švédská spisovatelka Karin Smirnoff (1964) vystudovala fotografii a poté literaturu. V životě měla řadu rozličných povolání, nyní zakotvila jako spisovatelka na volné noze a podnikatelka. Surový a velmi naturalistický román Můj bratr je jejím literárním debutem a chválu na něj pějí čtenáři i odborná veřejnost. U nás knihu vydává nakladatelství Kniha Zlín a vy se můžete těšit na nevšední zážitek. Můj bratr je prvním dílem chystané trilogie, na Slovensku už vyšlo volné pokračování s názvem Moje matka.
Než se pustíte do čtení, měla bych vás varovat. Můj bratr rozhodně není pro každého a umím si představit, že konzervativní čtenáři knihu znechuceně odloží. Tak autentická a drsná je. Hlavní hrdinkou je Jana Kippo, která se po letech vrací z města na venkov, kde vyrostla. Setkává se tady s několika lidmi ze své minulosti a celý příběh se odehrává pouze s několika postavami a víceméně na jednom místě. Najdete tu toho tolik, že by to vystačilo ne na jednu, ale rovnou na deset knížek. Všichni se důvěrně znají, jsou v těsném kontaktu už odmalička a to, co nás šokuje, se stalo téměř normálem.
Například incest. Anebo týrání. V porovnání s tím, co se tu děje, působí i vražda jako prkotina. Můj bratr rozhodně není žádná idylka a oslava venkovského života. Naopak. Budete zděšení a znechucení. Karin Smirnoff bez emocí a jakoby automaticky, robotickým hlasem, popisuje to, co se děje. Hrdinové neprožívají žádné emoce, oni pouze konstatují, co se stalo. Něco ve stylu: Uvařil jsem, zkontroloval zvířata a potom zavraždil souseda. O to víc si ty emoce prožijete vy. S city budete jako na houpačce. Bude vám do pláče, budete naštvaní a mnohokrát se vám bude chtít vykřiknout: Jak se to mohlo stát? Je to vůbec možné?
Místní si na všechna zvěrstva zvykli, jsou pro ně na denním pořádku a nikdo už se nevzrušuje tím, že se někdo opije, zmlátí manželku a znásilní děti. Bude vás šokovat, kdo má jaký ke komu vztah a co komu provedl. Ale možná je to jen logické. Tady žije jen hrstka obyvatel a všichni podléhají pudům, mají své slabosti anebo naivně touží po obyčejném lidském štěstí. Osudy místních jsou zamotané a autorka si pro vás připravila řadu překvapení. Stejně jako neplýtvá emocemi, neplýtvá ani slovy. K čemu nějaké navozování atmosféry anebo popisování postav? O to přece nejde. Tady jde o to, aby Jana zjistila, co se kdysi stalo.
Celé vyprávění působí neosobně a určitým způsobem automaticky. Tenhle text nekřičí, ten vám buší do hlavy v pravidelném bum – bum – bum. Karin Smirnoff se nepokouší vyvolat napětí. Ona jen mluví a mluví. Přesto (nebo právě proto?) vám bude běhat mráz po zádech. Na autorčin styl vyprávění si budete chvíli zvykat a zpočátku si možná budete myslet, že vám její postavy nejsou sympatické a vy je nemáte rádi. Jenomže potom podlehnete. Jana i její duchovní matka si vás omotají kolem prstu a vy budete chtít víc. Víc jejich cynismu, černého humoru a paradoxně i víc vší té špíny. Kritika hovoří o Mém bratrovi jako o literární senzaci a věřte mi, něco na tom bude.
Autor: Veronika Černucká
