Michio Kaku je našim čtenářům znám především jako autor bestselleru Hyperprostor, v němž prokázal jednak famózní znalosti z nejrůznějších vědních oborů, hlavně a především však schopnost „zužitkovat“ je při promýšlení složitých otázek z oblasti kosmologie. Postupem doby se z něj stal jeden z nejuznávanějších popularizátorů „vědy o vesmíru“, jemuž bezpočet naprostých „analfabetů“ (přiznávám, že jsem jedním z nich) vděčí za to, že jim „otevřel oči“ pro záhady nezbadatelných hlubin všehomíra. Kniha Paralelní světy ve zmíněném trendu pokračuje a její druhé vydání svědčí o tom, že zájem o tuto problematiku je mezi českými čtenáři na vzestupu!
Možná nebude od věci začít takříkajíc „od Adama“ a položit si otázku, co vlastně kosmologie je. Laicky řečeno jde o vědní obor, který je „něco víc“ než astronomie a současně „něco méně“ než filosofie, nebo (pokud použijeme klasickou Aristotelovu definici, podle níž „filosofie je naukou o jsoucnu jakožto jsoucnu“), o „nauku o vesmíru jakožto vesmíru“. Tady je ovšem okamžitě patrná tenze, jež mezi těmito dvěma kruciálními myšlenkovými disciplínami panuje. Kosmologové jako by říkali: „Je evidentní, že díky stále přesnějším a výkonnějším přístrojům (především tedy obřím teleskopům na oběžné dráze Země) se posunujeme dál a dál ve zkoumání a chápání vesmíru. Je nám známo, jak a kdy vznikl, víme, že se neustále rozpíná a jednou odhalíme i jeho dosud skrytá tajemství.“ Filosofové kontrují tvrzením, podle nějž se pojmy typu „bytí“, „jsoucno“ či „esence“ zcela míjejí s fyzikálními a kosmologickými poznatky a objevy, byť by tyto byly sebeúchvatnější. Domnívám se, že v tomto sporu je pravda na jejich straně, nelze ale zároveň nevidět, že filosofie má svůj původ a zdroj v realitě světa a kosmu.
Je jasné, že autor knihy Paralelní světy se jakožto „věřící“ kosmolog nemůže neobdivovat grandiózním pokrokům „své“ disciplíny a dívat se do budoucna s optimismem a velkými očekáváními. Michio Kaku je přesvědčen, že žijeme v době, kdy jsou doslova „na spadnutí“ nové a převratné objevy, díky nimž se hlavolam jménem vesmír podaří rozluštit. Přitom si ale uvědomuje, že vyřešení jedné záhady sebou nese (a navíc zákonitě!) problémy další a často ještě komplikovanější. Paralelní světy tak paradoxně oscilují mezi Skyllou obrovských nadějí a Charybdou mnoha pochybností, ovšem právě to je (alespoň dle mého názoru) dělá mimořádně napínavými a čtenářsky atraktivními.
Michio Kaku se rozhodl pro zajímavou gradaci své knihy, když ji rozdělil do tří částí, jejichž samotné názvy již dopředu dávají tušit, že to bude pořádná „jízda“! Zatímco v té první s názvem Vesmír se věnuje vcelku „normálním“ kosmologickým záležitostem, druhá část (Multiverzum) a především pak ta závěrečná (Únik do hyperprostoru) přímo hýří fantaskními futurologickými vizemi, nad nimiž nám doslova přecházejí oči. Jistě, s některými z jeho „nápadů“ je možné polemizovat, na druhou stranu však nelze popřít, že Michio Kaku má všechno teoreticky skvěle podložené. Výsledek je fascinující – Paralelní světy sice balancují na pomezí science-fiction, současně však nikdy neopouštějí území „přísné“ vědy.
Jak už bylo řečeno, slavný americký kosmolog nikoho nepřesvědčuje o pravdivosti svých hypotéz a důsledně se snaží „pouze“ o to, aby čtenáře nasměroval k samostatnému myšlení. Co se týká mne osobně, pak zřejmě nejsilnějším „zážitkem“ z četby bylo zjištění, že teorie velkého třesku (kterou má Michio Kaku na základě detekce tzv. reliktního záření za nezpochybnitelnou) dokazuje Boží existenci! Ve stručnosti bych své myšlenkové pochody popsal zhruba takto: Pokud zmíněnou teorii postulujeme jako empirický fakt, pak tomu muselo být tak, že původně neexistovalo nic, načež před 13 700 000 000 let došlo (doslova tedy „zničehonic“) ke gigantické explozi, z níž vznikl vesmír (který tudíž není věčný). Jeho „dnešní“ podoba je výsledkem nesmírně dlouhého (nikoli však nekonečného!) kauzálního řetězce, který měl zákonitě svůj počátek. Musí tu tedy být Něco (Aristotelův První hybatel) či Někdo (osobní Bůh křesťanských teologů), v němž má vesmír svůj původ i důvod. A jen tak mimochodem – jako první přišel s teorií velkého třesku v roce 1931 katolický kněz Georges Edouard Lemaître!
V knize Paralelní světy Michio Kaku opět exceluje a dokazuje, že je nejen zkušeným a vědecky erudovaným, ale i vtipným glosátorem kosmologických záhad a tajemství. Číst ho je zkrátka jak poučné, tak i zábavné. Doporučuji!
Autor: Jan Hofírek
