Hlavní postavou je průměrný novinář na volné noze, který si říká Giu. Právě u jeho dveří se jednoho dne objeví dívka, která ho žádá o pomoc při pátrání po záhadně zmizelé kamarádce Beátě. Giu cítí, že půjde o dobrý námět pro článek, po jehož sepsání by mohl ve své profesi stoupnout „v ceně“. Avšak záhy si uvědomí, že pátrá ani ne tak pro „slávu“, jako spíše aby objasnil velice nepěkné zločiny, z nichž se mu dělá špatně.
Giu mi byl velice sympatický. Nedělá ze sebe žádného sebevědomého a neohroženého všeználka. Na nic si nehraje, na žádného hrdinu, ani supervizionáře s nejlepšími nápady. Naopak dává čtenáři na odiv své slabosti a nedokonalosti. Často ani netuší, na jak tenký led se díky svému „šťourání“ pouští a jak hluboká voda pod ním zeje…
Téma románu Slzy anděla je aktuální, řeší se zejména odcizení mladé generace od běžného sociálního kontaktu vlivem sociálních sítí. Také to, že tyto osoby žijící převážně v digitálním světě mohou trápit deprese, pocit méněcennosti, ztracenosti či nepochopení. Často postrádají přátelství, lásku. Vlastně ani mnohdy neví, co si pod těmito pojmy doopravdy představit. Právě takový člověk, zcela opuštěný a nepovšimnut okolím, se může lehce dostat na pokraj nervového zhroucení a hledat útěchu jinými dostupnými cestami…
Na druhé straně stojí Giu. Je to přesně ten typ člověka, který si je silného pouta přátelství a oddanosti druhému plně vědom a stoprocentně ví, na koho se může v nelehkých situacích spolehnout. Důležité je uvědomit si, že každý člověk může na své pouti životem zabloudit a zahnout špatným směrem. Čím déle kráčí po této špatné cestě, tím déle mu trvá návrat. Prvním krokem k návratu je otočit se a vykročit tou správnou nohou. A na to není nikdy pozdě…
„Život není o lásce. Život je o zklamáních a poučení se z nich.“
– str. 121 –
Autor: Denisa Šimíčková
