Po dlouhou dobu tomu věřil i Ehiru, zkušený Hanandžin služebník, než se mu sběr nepovedl a místo věčného klidu dopřál dané osobě bolestivou a děsivou smrt. Jeho skálopevná víra byla otřesena a doposud platné hodnoty zpochybněny. V období největší duchovní krize mu do života vstupuje mladík Nidžiri, který si jej zvolí za svého mentora. Dřív, než ho Ehiru i přes své problémy do sběračství naplno zasvětí, přichází nečekaně další příkaz ke sběru – tentokrát se jedná o mluvčí Sunandi, návštěvnici ze sousední země Kisua. Ehiru a Nidžiri se na sběr vydají, ale dříve, než akt provedou, se Sunandi snaží svůj život vykoupit informací, že její smrt byla přikázána nikoliv bohyní, nýbrž členy nejvyšší hierarchie Gudžáreje a spiknutím uvnitř Hetawy, sídla Hanandžina řádu. Ehiru obvinění nechce věřit, přesto se rozhodne sběr odložit do doby, než zjistí pravdu. Od této chvíle se nepřítelem nestává pouze Sunandi, ale i dvojice sběračů, kteří se kladením otázek dostanou do kola událostí ohrožující životy všech obyvatel Kisuy a Gudžáreje. Žádný z kněží by přeci neporušil Hanandžina pravidla a neudělal by ze sběru vraždící praktiku tvořící monstra děsivější než ta, jež vystupují v nejtemnějších nočních můrách. Nebo ano?
Snový svět a snové prostředí
Představte si starověkou říši, v níž mají nejvyšší pozici kněží a princové, lidé věří v bohyni snů a magie, napojena na lidské snění, dokáže konat zázraky. Tak nějak by mohla znít expozice prostředí, které navazuje na zájem N. K. Jemisin o roli božstva ve společnosti, aspekt známý již ze Sto tisíc království. Společný průsečík témat i zde vychází z lidské snahy ovládnout moc starší než lidstvo samo – pokud v dřívější knize byli bohové otroci, nyní se stává otrokem celá víra, sloužící jako nástroj oprese a v rukou šílence i zbraň hromadného ničení. Obrat od božských stvoření k podstatě lidství umožňuje se zaměřit na lidskou touhu, sny a přání, a poukázat, že v každém z nás dřímá kousek šílenství. Jak tedy dosáhnout komplexního obrázku lidské duše, ptáte se? Odpověď je jednoduchá: skrze magický systém, který vychází z konceptu podvědomí a převádí jej do něčeho mnohem ambicióznějšího a unikátního.
I když se může jevit snová magie bez okázalých gest skromně, opak zůstává pravdou. Navázání na myšlenku, že magie sama o sobě není nebezpečná, se ve Smrtící luně stává katalyzátorem hry o nadvládu o moc, která je ve své jednoduchosti dechberoucí a geniální. Aby situaci Jemisin více zkomplikovala, posouvá hranice dále a poukazuje na cenu nutnou za návštěvu snů zaplatit. Častějším sběrem se sběrači stávají závislými na snových tekutinách, což čtenář odhaluje postupně skrze množství hledisek, subjektivitu postav, abstinenční příznaky a případně i smrt. Magie má svou cenu a není pouze zázrakem, ale i prokletím. Skládání střípků informací dohromady umožňuje prožívat příběh intenzivněji, jelikož zatímco si Ehiru, Nidžiri i ostatní uvědomují, čím za vůli bohyně platí, čtenář se to dovídá až později. Z toho důvodu přichází nutnost retrospekce, jakou oběť klíčová rozhodnutí pro postavy i příběh znamenají. Nelze samozřejmě opomenout ani prostor snových světů oslovující čtenářovu imaginaci. Tyto říše jsou založeny na velké míře fantazie a kromě hlavního taháku knihy se stávají jedinečnými ve své individuálnosti, jelikož zůstává na jednotlivci, jak si sám detaily podvědomých prostředí dokreslí. A tak zatímco lze jásat nad magickým a tajuplným světem, exotické země v písečných dunách jsou nebezpečné nikoliv pouze pro postavy, ale i čtenáře.
Kouzlo prvního dojmu nestačí
Na první pohled se skutečně zdá, že Gudžárej, Kisua, vztahy mezi nimi a odlišný náhled na víru tvoří dobře vystavěné universum. Po prvotním nadšení ale přichází deziluze. Zatímco Jemisin maluje snové světy slovy, pro zbytek příběhu volnosti uplatnila až moc. Vytvoření množství různorodých popisů o aspektů jedné říše sem a jiného prostředí tam bez jednotícího prvku působí neurčitě. Je hezké znát citáty z kněžských spisů na začátku kapitol, základ hierarchie řádu a svár mezi oběma zeměmi – jaký význam ale mají, když se ani jedno nezdá, že by bylo pro vyprávění kromě ústřední zápletky důležité? Lze hledat příčinu ve velké fragmentárnosti a putováním napříč říšemi, případně snad v pomalém tempu a zájmu o postavy, které nepůsobí vždy organicky?
Nic z toho ale nemění trvalou snahu autorky načrtnout celý svět – k tomu je třeba více než originální pojmy a slovníček v zadní části knihy. Spousta detailů schází, a i přes svou funkčnost nejsou podány dostatečně konkrétně, aby se naplnila veškerá očekávání známá již z předchozí tvorby. Nelze tvrdit, že by universum nebylo kompaktní; pro potřeby příběhu dostačuje. Funguje na stabilních základech, ale schází mu aspekt živosti, který by jej zbavil dojmu pouhé kulisy pro ne moc šikovně vystavěné zápletky.
Jemisin založila příběh na jednoduché premise s jasným cílem, k čemuž využila hlediska různých postav. V postupu nevidím problém, dokud není užit pro pokrytí všech stěžejních událostí; v takový moment čtenář ví, že mu bude každá informace dříve či později poskytnuta. Efekt překvapení? Ve výsledku téměř žádný. Odhalit velkého padoucha je díky jeho hledisku jednoduché, motivace nejsou tak propracované, kontrast charakterů naivního Nidžiriho a zkušeného Ehirua se nejeví originálně, přičemž změnu jejich postojů vůči Sunandi lze očekávat. Systematičnost a lehce rekonstruovatelná struktura usnadňují určit směřování zápletky již od poloviny příběhu, v němž převažující opozice dobrých a zlých vlastností vytváří z postav spíše figurky než živé bytosti. Absence bližší charakterizace antagonisty tedy svádí k nutnosti mít téměř jakýkoliv a aspoň trochu obhájitelný důvod zničit svět, zatímco strana dobra dle očekávání v momentě největšího nebezpečí překoná všechny překážky. Spousta akce sází na epičnost, činí tak ale na úkor drobnokresby charakterů a detailů. Celková kompozice díla se proto jeví jako průměrný příběh o ovládnutí světa, který byl zpracován již mnohokrát.
Ve výsledku dobré, jenže je zde velké „ale“
Smrtící Luna oplývá kouzlem exotiky a dávných říší založených na víře ve snovou bohyni. Jemisin otevřela univerzální příběh o vztahu učně a mistra, kulturních rozdílech, dobrodružství za záchranou světa a přenesla jej do téměř snového prostředí. Motivy zneužití víry, slepé touhy sloužit většímu cíli či ovládnout moc srovnatelnou s božstvím jsou však znevažovány narativním obloukem a schematickým způsobem vyprávění. Množství hledisek zjednodušuje orientaci v příběhu, což vede k narušení téměř všech očekávání, nezdařilém odhalení velkého nepřítele a očekávaného výsledku bitvy o osud lidstva. V rámci konvencí bych proto mohl Smrtící Lunu označit jako příběh, který kromě pár drobných prvků neslibuje nic světoborného. Jedná se o možné dveře do autorčiny tvorby – je však nutné vyřknout varování, že tato kniha není klasický příklad toho, co Jemisin umí. Naopak, další série slibují více intenzivních emocí a vytvoření vztahu k postavám. Možná platí pravidlo protiváhy „něco za něco“ nejen v magii, ale i ve Smrtící luně.
Autor: Filip Faja
