Pohledný psychoanalytik, a tak trošku hajzlík, Simon Kraus se zajímá o to, jak nacistická diktatura působí na lidské podvědomí. Na křesle v Simonově ordinaci se denně usazují manželky těch nejvlivnějších představitelů Třetí říše – hýčkané, krásné ženy přezdívané jako dámy z Adlonu. Zatímco to v Evropě vře a hrozí válečné běsnění, tyto paničky zaplňují svůj volný čas popíjením šampaňského a drbáním o ničem. Simon si veškeré návštěvy nahrává. Ví, že díky těmto nahrávkám, ve kterých ženy zpochybňují svou víru v nacistické Německo, může prostřednictvím vydírání přijít ke značnému bohatství bez větší námahy. Zcela náhodně je Simon vtažen do vyšetřování série brutálních vražd svých pacientek. Život se mu obrátí vzhůru nohama. Vyšetřování vražd se ujímá člen nechvalně proslulého Gestapa, hrubián Franz Beewen.
Nacismus znamenal vše – byl soudcem i vlastí, způsobem i řešením. Román se značně dotýká problematiky Lebensbornů, tedy snaze nacistického Německa učinit z áríjců vůdčí rasu pomocí programu rasového šlechtění. S tím úzce souvisel jiný zásadní nacistický úkol – program vyhlazování, neboli „zbavování“ se asociálních, hendikepovaných, homosexuálních a duševně chorých. Co na tom, že jde v některých případech o hrdiny Velké války, často znetvořené vojáky? Mezi nimi se nachází i Beewenův otec, o kterého pečují ošetřovatelé v ústavu Brangbo, který vede cílevědomá, avšak psychicky nalomená psychiatrička a alkoholička v jednom, Minna von Hassel.
„Musíme skoncovat s křesťanským milosrdenstvím a soucitem a s nezbytnou láskou k bližnímu.“ – citace z knihy, str. 281 –
Ano, čtete správně, opravdu v čele celého příběhu stojí spíše antihrdinové a své postoje nemění po čas skoro celého děje. Díky jejich nepříliš jemnému chování a nebrání si servítek, jsem slupla šest set stránek textu jako malinu. Nedalo se odtrhnout. Autor je opravdový mistr slova. Jeho výstižné popisy příslušníků nacismu byly velmi neotřelé: „Svým způsobem si jejich převzetí moci zasluhovalo obdiv. Jak se to mohlo takové bandě klaunů podařit?, nebo „… nacisti ve svých uniformách barvy čerstvého lejna, nebo „nacisti byli jen banda opovrženíhodných darebáků, kteří vnucovali zemi, jíž se staly pány, svou moc a drancovali ji.“
Z těchto tří se stává nepravděpodobné, avšak neohrožené trio vydávajících se po stopách netvora, který se dopustil brutálního násilí na těch nejvyšších místech. Ač tito tři tvoří dobrý tým, a vcelku za to se na sebe můžou spolehnout, zjišťují náhle, že ani chapadla bezcitného gestapáka Beewena nejsou nedotknutelná.
Kde se nakonec všichni hrdinové příběhu ocitnou, není nic veselého – v zákopu nebo v první linii v nemocnici. Přesto jim ve chvílích „volna“ nedával případ spát. Nerozlouskli totiž poslední hádanku…
Kdo za zločiny doopravdy stojí, se dovídáme až v samotném závěru románu. O to víc zůstaneme napjatí jako kšandy. Ono totiž to konečné rozuzlení není vůbec předvídatelné. A to se mi na celém konceptu líbilo asi nejvíc. Bombovní čtení. Jedna z nejlepších knih letošního roku. Jen ta proměna Beewena z násilnického a necitelného vraha v citově pohnutého muže, opravdu uvěřitelná nebyla. Spíš mi přišla taková naivní, až idealistická. Historický kontext příběhu byl nicméně úžasný a totálně realistický.
Autor: Denisa Šimíčková
