Historický román Světlo v temnotách je založen na skutečných událostech. Stefania Podgorská se narodila na polském venkově. Od útlého dětství ji to však táhlo do víru velkoměsta. Cvrkot aut, davy lidí, obchody, výlohy. To byl pro Stefi opravdový ráj. Velice brzy proto následovala svou starší sestru do nedalekého městečka Přemyšl, kde si jako třináctiletá našla práci v obchůdku židovské rodiny Diamantových. Rodina ji doslova přijala za svou. Netrvalo dlouho a Stefania, které nikdo neřekl jinak než „Fusi“, pobývala s rodinou Diamantových ve společné domácnosti. Nikoho by v té době nenapadlo ani pomyslet, že by Fusi mohla být jakkoli ohrožena tím, že se jako katolička nachází v židovské rodině. Avšak válka na sebe nedala dlouho čekat a projevy antisemitismu se začnou šířit jako mor. Sama Fusi změně situace neuměla porozumět. Však kdo normální by si kdy pomyslil, že nastane doba, kdy soused udává souseda, ba dokonce vlastní rodina udá svého člena za „podvratnou“ činnost proti říši.
Rodina Diamantových se musí, chtě nechtě, stejně jako ostatní Židé v okolí přestěhovat do přemyšlského ghetta. Naštěstí byli její členové natolik prozíraví, že uložili většinu cenností pod ochranná křídla Stefi. V té době už vzplála láska mezi Stefi a synem Diamantových, Iziem. Izydor byl však brzy odvlečen do pracovního tábora Janowská poblíž města Lvov, ze kterého už nebylo návratu. Stejně krutý osud čekal většinu příslušníků rodiny Diamantových, ač Stefi každý den nasazovala za každého z nich vlastní život. Co více, poté, co zjistila, že její mladší nezletilá sestřička Helena zůstala v rodném domě zcela opuštěná, začala pečovat i o ni. Čtenáři se může zdát, že Stefi riskovala někdy až zbytečně moc, každý den hrozilo za její aktivity nebezpečí zastřelením nejen jí samotné, ale i sestře.
Stefi spolu s Helenou ukrývaly pod svou střechou celkem třináct Židů, třináct uschlých prázdných skořápek, ve kterých už jen chrastily kosti, a to i přesto, že jeden čas obývali některé z pokojů v domě příslušníci SS. Jaký paradox!
Stefi pro mne představuje ženu činu, neohroženou, houževnatou, přesvědčenou, ale přesto všechno neskutečně vystrašenou. Strach byl však v jejím případě zcela na místě. Bylo by vlastně s podivem, kdyby jej necítila. Potýkat se s hrůzou vteřinu za vteřinou po řadu let je pro mne osobně nepřestavitelné. Psychicky i fyzicky naprosto vyčerpávající. Doslova se ocitla pod drtivým tlakem odpovědnosti za druhé. Nechápu, kde v sobě Fusi nalezla tolik duševního odhodlání a sílu všechno toto ustát.
„Někdy mám pocit, že už jsem tak smířená s představou, že zemřu, že tomu ani nevěnuji pozornost.“
– citace z knihy, str. 330 –
Obě sestry projevily nesmírnou statečnost a jejich rozhodnost nasadit vlastní krk za životy jiných byla v roce 1979 oceněna titulem Spravedlivý mezi národy, památníkem obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem. Že se podařilo skrývané Židy zachránit, že se dožili konce války, je opravdovým zázrakem a řekněme i jakýmsi důkazem, že v každé temnotě lze spatřit světlo. Román Světlo v temnotách je zpracován nesmírně čtivou formou. Od řádků se nedá odtrhnout. Četla jsem se sevřeným hrdlem i srdcem a musela dělat přestávky na oddech, protože co odstavec, to nápor na psychiku. O Fusi bylo sepsáno mnoho článků, natočeny byly dokonce i dokumentární filmy a rozhovory, v roce 1996 byl na motivy příběhu sester natočen celovečerní film s názvem „Tichý úkryt“.
Autor: Denisa Šimíčková
