Vanessa Springora, ředitelka nakladatelství Juillard, se od dětství pohybovala v literárních kruzích. Tam také v polovině 80. let 20. století poznala uznávaného spisovatele. Bylo jí pouhých třináct, když jí dal jasně najevo, že se o ni zajímá nejen jako o dceru své známé. Začal se jí dvořit formou dopisů. Brzy nato, poté, co získal její náklonnost, její svolení, – a to také písemně, aby byl jištěný – došlo k první schůzce. Nezůstalo u nevinností. V. nepocházela z dobře situované rodiny, chybělo jí zázemí, a tak jí i toto nahrazoval zralý muž. Proběhla další a další setkání. Byli zamilovaní. Po třiceti letech od této životní etapy vznikla autobiografie Svolení.
Šokující je nejen nerovný vztah. Ale hlavně i to, že se nejednalo o utajovaný vztah. Ba naopak byl společností tolerovaný a podporovaný. Autorka zmiňuje petici z roku 1977, která obhajuje styk s mladistvými a pod niž se podepsala řada francouzských umělců a umělkyň. To okamžitě podněcuje můj zájem dozvědět se více. Na internetu nevěřícně nacházím, že petice je skutečná a mezi signatáři se objevují i zvučná jména jako Michel Foucault, Roland Barthese, Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre… V hlavě si srovnávám společnost 70. a 80. let minulého století ve Francii s tou naší. Troufám si říct, že u nás by to bylo nemyslitelné. Není se pak čemu divit, že měla tato dvojice mezi svými blízkými zastání. Samozřejmě není to jednostranné, i ve Francii názory popisovaného spisovatele G. sklízejí negativní kritiku. Nicméně v románu vystupují skutečné postavy, které této lásce dávají bez okolků zelenou. G. si vyslouží jen pár „popotahovaček“ na policii.
Autorka pojmenovává hlavní hrdiny jako V. a G., z čehož cítím, že se chce od tohoto příběhu odosobnit. Kniha je její zpovědí, jak ze sebe vše to špatné dostat. Veškerou špínu si v sobě nosí celý život. A ačkoli je tento text i o hledání toho, kdo je oběť, ona je jasnou obětí. Už jen tím, že se nedokáže poprat s tímto obdobím života. Nad celým příběhem se vznáší otázka, kterou najdeme na obálce: „Může svolení dítěte ospravedlnit milostný vztah s dospělým?“ Odpověď společně se čtenáři hledá i sama Springora.
Čtrnáctiletá V. svého milence zbožňuje. Později se ale z jeho knih a i na vlastní oči přesvědčuje o tom, že není jeho jedinou mladičkou múzou. G. se odvolává na antiku a obhajuje se tím, že tehdy byly takové vztahy běžné. V. začíná pociťovat, že to není v pořádku. Ale sama se z té smyčky, do které ji G. lapil, nedokáže dostat.
Styl psaní Springory je intenzivní, krátké kapitoly udržují čtenáře stále v pozoru. Příběh se ani zdaleka netýká pouze doby, kdy byla V. s G. Je o lásce, uvědomění, poté sebeobviňování, o nenacházení toho, kdo je vlastně oběť. A také hlavně o tom, jaký dopad měl vztah s G. na V. (Vanessu) v pozdějších letech. Nepovažujme tuto knihu za nechutnost. Z textu vyplývá, že už jako dítě volala o pomoc. Je to přiznání k něčemu, co mohla mladá dívka jen těžko ukočírovat. Anebo je to jinak? Odpovědi najdeme v textu a sami v sobě.
Autor: Radka
