Lucasovi je třiačtyřicet a právě prožívá tzv. „krizi středního věku“. Všichni tak nějak tušíme, co tento otřepaný termín znamená, pokud bychom však měli vymyslet definici, která by jej srozumitelně vysvětlovala, nejspíš by se nám to nepovedlo. Není tedy nakonec celý ten humbuk kolem „středněvěkové krize“ uměle vytvořený pseudoproblém, na němž si psychologové budují své skvěle vynášející živnosti?
Pravdou však je, že některé lidi (včetně literárního Lucase) v jednu chvíli přestává jejich život bavit. Dochází k tomu obvykle v době, kdy již dosáhli všeho, oč usilovali, a najednou pociťují prázdno z existence, která jako by pozbyla smyslu. Zdá se jim, že mají všechno za sebou, nic nového je nečeká a občas pomyslí i na smrt, která už ostatně není něčím na hony vzdáleným, co se jich netýká a ještě douho týkat nebude...
Zdravý selský rozum říká, že tato krize středního věku je existenciální úzkostí moderního člověka, který se chytil (nechal chytit?) do věčného koloběhu nabídky, poptávky a spotřeby a fakt, že k ní dochází právě kolem čtyřicítky, je (viz výše) rovněž vcelku logicky vysvětlitelný. Knih na toto téma již bylo napsáno hodně a těžko lze tudíž předpokládat, že by zde někdo mohl přijít s něčím „revolučním“. Jestliže ani román To nejlepší, co máme belgické spisovatelky Griet Op de Beeckové nevybočuje z „vyjetých kolejí“ žánrové „klasiky“, přesto přináší některé „novinky“. Za tu nejpozoruhodnější z nich považuji způsob, jakým je hlavní hrdina „zakomponován“ k ostatním postavám, mezi nimiž se často „ztrácí“, přičemž do popředí se tím víc dostává slepá ulička, v níž se ocitla „civilizovaná“ západní společnost. Je evidentní, že za pohodlí a životní komfort platíme ztrátou metafyzické dimenze svého lidství a absencí smyslu pro duchovní hodnoty a jistě není náhodou, že klíčovou roli v knize hraje neživá věc, totiž most, který je sice skvělým technologicko-konstrukčním vyřešením dopravního problému, zároveň však „slouží“ sebevrahům...
Právě na něj se Lucas vydává poté, co je stižen nervovým záchvatem a chce skoncovat se životem. Úděsná hloubka jej od tohoto záměru odradí a když pak spatří na blízkém domku nápis, že je na prodej, koupí ho a dá tím svému životu nový smysl – je rozhodnut každý den strávit na mostě několik hodin, „číhat“ tu na sebevrahy a rozmlouvat jim jejich úmysl. Je jasné, že pro svou ženu a další lidi, kteří jej dosud znali jako „spořádaného“ člověka, se stává podivínem – není tomu však naopak? Co když jsou skutečnými blázny všichni ti „normální“ lidé kolem něj, žijící jen pro své hedonistické pudy a nezajímající se o to, jaký má ten věčný boj o větší sousto či lepší místo na slunci vlastně smysl? Lucas, byť je stále jedním z nich, si tuto otázku alespoň dokázal položit, resp. byl k ní v jednu chvíli okolnostmi donucen. A toto vědomí nesmyslnosti života či – přesněji řečeno – jeho karikatury zvané „moderní životní styl“ mu dává šanci, jakou jiní nemají a o niž fakticky ani nestojí. „Většinová společnost“ je totiž se svým údělem spokojena, především ovšem proto, že k němu nevidí žádnou alternativu. Lucas se tak ocitá v podivné sociální izolaci, kdy jedinými lidmi, se kterými si může rozumně promluvit, jsou kandidáti sebevraždy, s nimiž se setká na mostě, popř. jeho psychicky nemocná sestra...
Hodnocení
Ke knize mám některé výhrady – např. v psychologicky mimořádně jemně odstínovaném vyprávění působí hodně rušivě naturalistické líčení sexuálních scén. Pozorný čtenář si jistě všimne i některých poněkud nelogicky naaranžovaných momentek z Lucasova dětství. Jinak si však Griet Op de Beecková za knihu To nejlepší, co máme určitě zaslouží pochvalu a uznání!
Autor: Jan Hofírek
