Francouz Bernard Minier (1960) pracuje jako spisovatel na plný úvazek a mezinárodní slávu mu přinesl už jeho thrillerový debut Mráz. V něm jsme se seznámili s policistou Martinem Servazem i jeho nepřítelem, sociopatem Hirtmannem. Děj se odehrával v ústavu v Pyrenejích a šlo o plnokrevný psychologický thriller. Následovalo několik volně navazujících dílů a brzy bylo jasné, že Bernard Minier je jedním z nejlepších ve svém žánru. Ostatně, proč by jinak jeho knihy vycházely ve více než dvaceti jazycích?
Sérii s policistou Martinem Servazem u nás vydává nakladatelství XYZ, a pokud jste jednotlivé díly četli, pak víte, že to chce pevné nervy a silné žaludky. Minier se vyžívá ve vytváření tak šílených postav, až se přistihnete při tom, že začínáte pochybovat o jeho psychickém zdraví. Minier toho na vás v každém díle nahrne tolik, že nebudete stíhat. Vím, že se nesluší porovnávat, ale po několika kapitolách bude jasné, že nejnovější Údolí je to nejlepší, co Minier dosud napsal.
Jako obvykle bude těžké knihu hodnotit, protože je zcela jiná než knihy předchozí. Minier vás vyděsí a úplně rozmetá vaše názory na to, co je dobré a co špatné. Tento příběh je o nenávisti, pomstě a spravedlnosti. Martin je do děje vtažen v okamžiku, když mu zavolá dlouho pohřešovaná bývalá partnerka Marianne. Tu kdysi unesli a Martin je pološílený strachy z toho, co se jí stalo. Ačkoliv mu zdravý rozum napovídá, aby se držel zpátky, okamžitě vyrazí na místo, odkud mu žena volala. Sám se ocitá v odlehlé pustině, což je jeden z motivů, které na autorovi tak milujeme.
Martin by nejraději rozjel policejní vyšetřování, jenomže to právě nejde. Je totiž mimo službu a čeká na rozhodnutí kárné komise. Je možné, že by práci přenechal policistům a držel se vpovzdálí, jenomže to by se nesměl dozvědět o několika brutálních vraždách, ke kterým tady došlo. Martinův instinkt doslova řve a on si uvědomuje, že je součástí plánu někoho velmi vyšinutého. Skvělé je, že se tu setkává se svými starými známými, a my tak dostaneme odpovědi na řadu otázek. Pokud se nyní těšíte na šťastný konec, honem rychle na to zapomeňte.
Údolí je natřískané dějem a vy se těšte na množství vedlejších zápletek. Inu, musí existovat důvod k tomu, proč má kniha přes pět set stránek, že? Každý něco skrývá a téměř nikdo není tím, za koho se vydává. To, co platilo v jedné kapitole, nemusí platit v další a vy počítejte s řadou šokujících překvapení a odhalení. Nic tady není tuctové a Bernard Minier se ani jednou nesnížil k tomu, aby využil žánrová klišé. Jakés takés stopy k vyřešení tady jsou, ale upřímně řečeno, vy ani nebudete tušit, co vlastně řešíte. Až se pustíte do čtení, oprostěte se od všech očekávání a raději se nepokoušejte tipovat, jak se bude příběh vyvíjet a jak skončí.
Mezi řádky se tu bude řešit morálka a pojetí dobra a zla. Postavy nejsou černo-bílé a ošklivých věcí se může dopustit i klaďas. Rozporuplné pocity ve vás vyvolá i sám Martin, kterému byste správně měli držet palce. Autorův styl je věcný, strohý a oproštěný od emocí. Bernard Minier vám naservíruje jen to důležité a rozhodně si nehraje se slovíčky ani neřeční. Jeho vyprávění je jiskrné, má šťávu a vy si na něm vypěstujete závislost. A klidně se s vámi vsadím, že Údolí neodložíte, dokud nebudete na poslední stránce. Z toho důvodu vám doporučuji začít číst v pátek večer.
Autor: Veronika Černucká
