Za 
masakrem, který se odehrál na přelomu let 1937-1938 během druhé čínsko-japonské války, se ohlíží v knize Rekviem za Nanking čínský spisovatel Cha Ťin. V to době císařská japonská armáda popravila přes čtyři tísice čínských mužů a žen.
masakrem, který se odehrál na přelomu let 1937-1938 během druhé čínsko-japonské války, se ohlíží v knize Rekviem za Nanking čínský spisovatel Cha Ťin. V to době císařská japonská armáda popravila přes čtyři tísice čínských mužů a žen.Autor žijící od poloviny 80. let v USA vychází z dokumentů a pramenů, celý příběh knihy ovšem vypráví fiktivní postava v ich-formě.
Knihu vydává nakladatelství ODEON, přeložil ji Ladislav Šenkyřík.
Ukázka z knihy Rekviem za Nanking (Cha Ťin)
NAKONEC PAN PROMLUVIL. Celý večer jsme proseděli v jídelně a chlapci naslouchali. „To odpoledne, kdy mi paní ředitelka Vautrinová řekla, abych šel za panem Rabem a pověděl mu o namátkovém zatýkání v našem táboře,“ vyprávěl, „jsem běžel na ústředí výboru Bezpečnostní zóny.
Když jsem se k tomu domu přiblížil, zastavili mě dva japonští vojáci, jeden mi namířil bajonetem na břicho a druhý mi přiložil pušku na záda. Strhli mi pásku Červeného kříže a uhodili mě pěstí do obličeje. Odvedli mě do svatyně Bílého oblaku. Uvnitř chrámu je jezírko a ve vodě žije spousta kaprů a okounů. Všichni mniši odtamtud utekli kromě dvou nejstarších, které zastřelili a hodili do latríny.
Japonci chtěli lovit ryby, ale neměli síť. Jeden důstojník vystřílel do jezírka celý zásobník pistole, ale ani jednu rybu netrefil. Potom začal jiný házet do vody granáty. Po výbuchu vyplavali na hladinu břichem vzhůru mrtví velcí okouni a kapři. Japonci postrčili nás čtyři Číňany bajonety a nařídili nám se svléct, vlézt do vody a ryby přinést. Neumím plavat, bál jsem se, ale do jezírka jsem skočit musel. Voda byla ledově studená. Naštěstí byla hluboká jen do pasu.
Přinesli jsme všechny mrtvé a omráčené ryby na břeh a Japonci jim rozbíjeli hlavy pažbou pušek, protáhli jim žábrami provaz a pověsili je na tyče. Společně jsme je na ramenou odnesli na jejich ubikace. Byly to velké ryby, každá vážila přinejmenším sedm kilo.
Vojáci si ryby usmažili k večeři, nám ale nic k jídlu nedali. Místo toho jsme museli holýma rukama sbírat kobylince, které tam zůstaly po jejich kavalerii. Za stmívání nás vzali do zbrojního skladiště a nakládali jsme zbraně a střelivo na náklaďák. Pracovali tam pro ně další Číňani, celkem jedenáct lidí. Nosili jsme na korby náklaďáků bedny s municí. Když bylo auto naložené, nařídili mně a třem dalším klukům, abychom s náklaďákem odjeli do Sia-kuanu. Byl jsem zděšený z pohledu na tolik vypálených domů.
Většina budov v té čtvrti ještě hořela a plameny praskaly a hučely jako prudký vítr. Sloupy elektrického vedení podél cesty planuly jako mohutné pochodně. Nepoškozený zůstal stát jenom hotel Jang-c‘-ťiang a kostel. Zastavili jsme na mírném svahu a pustili se do vykládání auta. Nedaleko nábřeží se shromáždil obrovský dav lidí, určitě víc jak tisíc lidí. Byli tam jednak čínští vojáci, ale i civilisté, včetně žen a dětí. Pár lidí v davu zvedalo bílé vlajky a bílé prostěradlo viselo i na jednom stromě.
Na nábřeží za zády lidí stály tři tanky se střeleckými věžičkami podobnými obrovským umyvadlům obráceným dnem vzhůru a hlavněmi mířily do davu. Nedaleko nás sedělo kolem do země zapíchnuté bojové zástavy několik japonských vojáků a z objemného demižonu opleteného slámou popíjeli rýžové víno. Přistoupil k nim nějaký důstojník, vyštěkl pár rozkazů, ale vojáci s kulomety nic neudělali, jen se dívali jeden po druhém.
Důstojník se rozzuřil. Tasil meč a plochou čepelí přetáhl jednoho z vojáků několikrát přes záda. Potom mu padl zrak na čínské kulie, kteří dřepěli v kroužku nedaleko. Zvedl meč, hlasitě vykřikl, vrhl se na nejvyššího z nás a srazil mu hlavu. Do vzduchu prudce vytryskly dva proudy krve asi do metrové výšky a muž upadl, aniž by stačil vykřiknout. Všichni jsme padli na kolena a tloukli hlavou o zem, prosili jsme o milosrdenství. Počural jsem se do kalhot.
Vojáky se samopaly to vyvedlo z míry. Jeden z nich začal střílet, druzí dva ho následovali. Okamžitě se ozvaly kulomety i z jiných míst. Přidaly se i tanky. Dav se rozvířil, lidé křičeli a padali k zemi, byli ale v pasti. Každá kulka jich několik zabila. Za necelých deset minut je postříleli všechny. Potom se vojáci vydali ve skupinkách s nasazenými bajonety dorazit ty, kteří ještě dýchali. Byl jsem tak vyděšený, že jsem se celý třásl a brečel. Jeden z mých druhů, kteří se mnou pracovali, mě popadl za vlasy, zatřásl mnou a řekl: ‚Nefňukej tak nahlas – přitáhne to jejich pozornost.‘ To mě zastavilo.
Vrátili jsme se na náklaďáku s kořistí pro vojáky, většinou to byl nábytek. Všechny věci si nenechali, spoustu toho naházeli do obrovského ohně před velitelstvím pluku. Nad ohněm se opékali vepři, ovce a čtvrtky buvolů napíchnuté na dlouhých ocelových prutech a další jídlo se vařilo ve dvou kotlech. Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa. Na noc nás zavřeli do jedné místnosti a každému dali kopeček rýže a hrníček vody.
Další dva dny nás vozili do čtvrti na východ od univerzity, abychom jim odtamtud opět pomáhali vozit válečnou kořist. Z každého domu si vzali všechny cennosti a pak ho podpálili. Jeden z vojáků s sebou nosil páčidlo na otvírání sejfů, ale většinou nástroj nepoužívali a jednoduše vyhodili sejf do povětří granátem, který připevnili zespodu, kde je železo nejtenčí. Šli hlavně po hodinkách a špercích – to se jim líbilo nejvíc.
Jeden z nich, mladý kluk, vzal dokonce dětský kočárek. Žasl jsem, k čemu mu asi bude. Byl ještě příliš mladý, aby měl vlastní děti.
Potom šest z nás nahnali dál na východ do Ťü-žungu a tam jsme pracovali celý den, stěhovali dělostřelectvo a bedny s municí. Večer nás pustili a řekli nám, že můžeme jít domů. K smrti unavení jsme se pomalu vlekli nocí k domovu. První noc jsme ušli jen nějakých patnáct kilometrů. V každém rybníce a potoce jsme cestou viděli naházené mrtvoly lidí i zvířat a voda měla divnou barvu.
Když jsme měli žízeň, neměli jsme na vybranou a museli jsme tu zkaženou vodu pít. Dodnes cítím ten zápach rozkládajících se těl. Některým trčely oční bulvy na pět centimetrů z obličeje, pravděpodobně kvůli plynům, které se v mrtvolách tvořily. Jednou jsme narazili na dívčí tělo s chybějícím chodidlem, z pahýlu ještě vytékala krev; na druhé noze měla drobný červený střevíček – podvazovala si chodidla. Některé ženy byly od pasu dolů nahé, ubodané poté, co je Japonci znásilnili. Když jsme míjely ty hromady mrtvol, nohy se mi celé třásly.
Pořád dokola nás zastavovali japonští vojáci. Naštěstí nám důstojník, který nás propouštěl, napsal lístek, takže nás cestou hlídky nezatkly a dovolily nám vrátit se do Nankingu. Jeden z kamarádů, dehydrovaný z průjmu, už nedokázal dál jít. Nemohli jsme nic dělat, nechali jsme ho u silnice. Teď už musí být mrtvý.
Nedaleko od místa, kde jsme ho opustili, jsme narazili na malého, asi dvou nebo tříletého chlapce sedícího na opuštěné autobusové zastávce a plačícího v hladových křečích. Dal jsem mu kousek bochánku, ale než ho stačil sníst, přišli čtyři Japončíci a zkopali ho. Jeden z nich vytáhl péro a začal čurat do chlapcových úst. Klučík plakal pořád hlasitěji a Japončíci se mohli umlátit smíchy. Neodvážili jsme se na to dívat příliš dlouho a raději jsme šli dál. Jsem si jistý, že zbylí tři Japonci provedli hošíkovi to samé. Měl by velké štěstí, jestli ho nezabili.
Lidské životy najednou nic neznamenaly, všude se povalovaly mrtvoly, některé měly rozříznutá břicha a vyvržená střeva, jiné byly napůl spálené benzinem. Japonci povraždili tolik lidí, že jimi znečistili v celém okolí řeky, jezera a studny, a sami pak nemohli najít čistou vodu na pití. Dokonce i rýže, kterou jedli, byla načervenalá, protože ji museli vařit ve zkrvavené vodě.
Jednou nám jeden japonský pomocník kuchaře dal pár misek rýže, a když jsem ji snědl, zůstala mi několik hodin v ústech pachuť krve. Abych řekl pravdu, vůbec jsem si nemyslel, že se mi podaří vrátit a že vás všechny ještě někdy uvidím. Ještě teď mi v noci divoce buší srdce.“
Všechno, o čem Pan mluvil, jsem pečlivě zapisovala.
Zdroj: art.ihned.cz
