Do redakce nám přichází samé pozitivní recenze na historické romány Ivany Špičkové. Rozhodli jsme se tedy, že vám autorku i její knihy představíme.Ve stínu arény je příběh z doby římské republiky, zasazený do Ravenny, ve které vznikaly první proslavené gladiátorské školy. V Ravenně vlastní takovou školu Flavius Longinus, kterého ale zrovna tíží spousta starostí. Gladiátorské hry sice nabývají na popularitě, ale obrovské peníze, které se v nich točí, zostřují konkurenci až na samou únosnou mez. Longinus zoufale potřebuje nové gladiátorské hvězdy a zdá se, že takovou by mohl být nový přírůstek Brasidias, který ovládá umění boje dvěma meči.
Ztraceno v písku se odehrává v Alžíru 17. století. Bylo to období, kdy byl Alžír na vrcholu své slávy a kdy do něj plynulo ohromné bohatství z obchodu i z prodeje otroků. Nell se dostává do alžírského otroctví jako malá křesťanská dívka a zvyky a tradice tohoto bohatého města, pevně ovládaného islámem, jsou vykresleny jejíma očima. Nell získá znalosti z oblasti léčitelství i astrologie, ale po smrti své muslimské ochránkyně se proti své vůli dostává do harému bohatého obchodníka al-Karíma, kterému vládne železnou rukou vrchní eunuch Farrúch. Nell hledá způsoby jak si uchovat důstojnost a přežít, jak se vrátit k práci, kterou má ráda a jak si poradit s láskou, kterou chová k někomu jinému, než svému pánovi.
Odkud čerpáte historické podklady pro psaní?
Podklady čerpám z mnoha zdrojů, především z historické naučné literatury, ať už z knihovny nebo z knih, které mám doma. V současnosti se dá najít hodně zdrojů na internetu, i když tam je samozřejmě třeba jisté opatrnosti, protože ne všechny články mají stejnou věrohodnost. Pokud to jde, snažím se využít původní zdroje, to se týká hlavně antických historiků. Například období konce peloponéských válek popisuje athénský historik Xenofón.
Na něm je zajímavé to, že se sám jako důstojník účastnil výpravy žoldnéřského řeckého vojska do Persie, které stálo na straně Kyra mladšího v nástupnické bitvě o trůn. Tuto bitvu sice Řekové pro Kyra vyhráli, ale on sám v bitvě padl a nikdo z jeho blízkých nebyl schopný situaci využít a chopit se trůnu. Řekové se tak stali nevítanými vetřelci a museli se probíjet domů nepřátelským územím. Tuto cestu Xenofón popsal v díle s názvem Anabáze a v něm věnuje i značnou pozornost tréninku a zvykům svých spartských spolubojovníků a pověsti, kterou mezi ostatními vojáky měli.
Čím jsou inspirovány postavy vašich knih?
Postavy jsou inspirovány lidmi kolem mne, často skutečnými, někdy i takovými, o kterých jsem četla. Jednou z mých inspirací je třeba můj otec, je to vzdělaný a odvážný člověk, velký profesionál, který po dlouhé roky vykonával práci odborného technika na hlubinném dole, měl na starosti například odstřely skal pro dobývání, byl zodpovědný za zdraví a životy lidí, pokud někde k nějaké havárii došlo, musel umět rychle a dobře reagovat. Ale hlavně je mi inspirací pro své morální zásady a smysl pro spravedlnost. Nikdy neřekl v hněvu něco, čeho by pak musel litovat. Všechny románové postavy jsou ale samozřejmě smyšlené a žádná plně nepopisuje konkrétního člověka.
Zatím jsme se nesetkali se zápornou recenzí na žádnou z vašich knih, jen samá chvála. Jaké reakce dostáváte od čtenářů vy?
Hodně mých známých přijde a knihu pochválí, hlavně to, že jsou knihy čtivé, že nemuseli být žádní odborníci na historii, aby chápali, o co v knize jde a že se vlastně tak nějak bokem dověděli nové a zajímavé historické souvislosti. Ale samozřejmě jsou i takoví, kteří neřeknou nic, a já se jich neptám, protože člověk se nemá ptát na to, nač nechce slyšet pravdivou odpověď.
Děj vašich knih je vždy zasazen do zahraničí. Uvažovala jste, že byste napsala historický román z českého prostředí?
Uvažovala jsem, že by bylo zajímavé napsat román z období Velkomoravské říše. Co se týče středověkých románů z českého prostředí, tak myslím, že jich je teď na pultech velké množství. Ale částečně román z českého prostředí píšu, protože píšu příběh o Keltech a to o kmeni Volků-Tektoságů, který zřejmě sídlil na území dnešní Moravy.
Ve svých knihách stavíte na první místo příběh. Myslíte si, že popisné pasáže nejsou pro čtenáře zajímavé?
Píšu především z pohledu té osoby, která v kapitole vystupuje. Ztraceno v písku má částečně i popisné pasáže, hlavně s ohledem na vysvětlení historie, ale kde to jde, tak dávám přednost vykreslení scény tak, jak by ji vnímala postava, o které píši a ta by se většinou nezabývala důkladným pozorováním prostředí kolem sebe. Vkládám tam samozřejmě zmínky o místě, oblečení, jídle, či počasí, prostě nějakou charakteristiku okolí, která by dokreslovala popisovanou scénu, ale v podstatě se snažím o to, aby to okolí vyplývalo spíše z děje a dialogů, než abych mu věnovala samostatné, dlouhé popisné pasáže. Takový způsob vyprávění mne jako čtenáře dokáže vtáhnout více do středu dění a nemám pak pocit, že jsem pouhý čtenář, který ten příběh čte s jistým odstupem.
Kterou knihu máte v současné době rozepsanou?
V současnosti mám rozepsanou knihu Strom života, je to příběh časově zasazený do období Caesarových galských válek a vypráví o keltském království Volků-Tektoságů. U nás už vyšlo hodně knih, hlavně od paní Anny Bauerové, které vyprávějí o Bójích, kteří sídlili na českém území. Málokdo slyšel něco o jiných Keltech, přitom je pravděpodobné, že na Moravě žili i Volkové-Tektoságové, o kterých se zmiňuje Caesar jako o silném a bojovném kmenu, který dokázal držet své území i proti silnému tlaku Germánů. Příběh začíná na hlavním hradišti Volků v Eburonu, kde se koná slavnostní hostina na počest sjednocení království. Hostina ale skončí tragédií, když vůdce Tektoságů zaútočí na krále Volků a nastane krveprolití. Králův syn Allecnos musí uprchnout ze země a najde útočiště v Římě, odkud se později připojí k Caesarově armádě, která táhne do boje proti germánskému náčelníkovi Ariovistovi. Allecnos ale ví, že nastane čas, kdy se vrátí zpátky a bude bojovat o trůn po svém otci.Příběh se odvíjí v několika rovinách a prolínají se v něm vnitřní rozpory království spolu s vnějšími tlaky, které působí na hranice – vždy nebezpeční Germáni na severních hranicích, a mocný Řím a jeho spojenci na jihu, se kterým sice Keltové chtějí udržovat přátelské obchodní styky, ale zároveň cítí hrozbu, že by se ze spojence mohli stát pouhou provincií. V květnu vychází čerstvá novinka Ivany Špičkové – Bohové Efesu, která je volným pokračováním knihy Ve stínu arény.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Romana Mášová
