Hlavním hrdinou knihy je romský mladík. Představíte ho prosím čtenářům?
Mojmír Demeter sám o sobě tvrdí, že je ignorant, a ještě k tomu naprosto průměrný. Je v tom notná dávka sebeironie a možná i neznalost sebe sama. Na to, jak špatné karty mu osud rozdal, hraje svou partii docela dobře a co je hlavní: poctivě. Táhne mu na devatenáctý rok, ze všeho nejvíc ho baví vaření a vynalézání zlepšováků, má dobré kamarády a velké plány, chce se podívat do světa. Ať se děje, co se děje, snaží se nikoho nenechat ve štychu. A děje se toho opravdu hodně. Dříve než oschne razítko na jeho výučním listu, svět kolem Mojmíra dostane úplně novou podobu. Nebezpečnou.
Tématem knihy je pandemie, po které se změní svět. Jak vás napadlo psát zrovna o záhadné nemoci?
Když jsem – přibližně v Mojmírově věku – četla „Mor“ od Alberta Camuse, silně na mě zapůsobil. Téma nemoci, která skosí civilizaci, smete staré hodnoty a k nepoznání změní myšlení a chování těch, kteří přežijí, mě vzrušovalo. Cítila jsem, že se do takové situace můžeme bez velkého přehánění dostat. Dlouho jsem si o tom v duchu hloubala a nakonec, protože nejsem Albert Camus, z toho nevznikl ani filozofický, ani existencialistický román, ale takový realistický příběh s prvky dystopie.
Co znamená název Tanec trosečníků?
Dva protagonisté příběhu, Mojmír a Jesika,k sobě namáhavě hledají cestu. Za normálních okolností by se buď vůbec nepotkali, nebo by se jeden druhému obloukem vyhnuli. Jesika má za sebou špatnou zkušenost s Romy, Mojmír zase „rozmazlené slečny“ zrovna moc nemusí. Každý měl před pandemií úplně jiné představy o životě, ale ty jsou pryč. V závěru románu spolu ti dva tančí, je to však podivný tanec – trochu nesmělý, trochu zoufalý, je v něm i naděje a hodně odvahy. Je to tanec na pustém ostrově. Tanec trosečníků, kteří si na nic nemohou hrát, nic nemohou předstírat. Musí být sami sebou, i když to bolí.
Letos skutečně zasáhla pandemie celý svět, vaše kniha tedy může působit na čtenáře i trochu prorocky. Vnímáte to také tak, nebo vůbec?
Když jsem Tanec trosečníků psala, ani trochu jsem nepochybovala, že nějaká pandemie přijde. Koneckonců všichni virologové nám to opakovaně tvrdili. No a nestalo se nic jiného, než že se jejich tvrzení splnila. Nákaza co- vid-19 je naštěstí lidumilnější než vir EBS v mé knížce. Dá se doufat, že počet obětí se bude držet v mezích. Ale pokud jde o civilizační následky, ty budou velké.
Je kniha Tanec trosečníků určena dospívajícím?
Psala jsem ji pro kategorii Young Adult. Dnes se to označení bere spíš jako žánr než věkové doporučení.
Jaký je pro vás rozdíl v psaní knih pro děti a knih pro dospělé? Co vás více naplňuje?
Vzhledem k tomu, že píšu celý svůj život, mění se u mě obliba témat, žánrů i cílové skupiny mých čtenářů. Dokud byly mé děti malé nebo v pubertě, naplňovalo mě právě psaní pro ně a jejich vrstevníky. Dnes, kdy vylétly z hnízda, píšu hlavně pro dospělé. V současnosti mě nejvíc baví žánr krimi (Vraždy v kruhu) a thrilleru (Nekompromisně).
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Ivy Procházkové
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.