Příští úterý (10. března) budete mít možnost se v Domě knihy KNIHCENTRUM setkat s filozofem a sociologem Prof. PhD. Václavem Bělohradským. V květnu 2014 vyšlo třetí vydání knihy esejů Společnost nevolnosti s novou autorovou předmluvou.
Nejen o jeho knihách jsme si s Václavem Bělohradským povídali v následujícím rozhovoru.
V ostravském Knihcentru představíte knihu Mezi světy a mezisvěty a třetí vydání knihy Společnost nevolnosti, obě vyšly v několika vydáních. V čem jsou pro vás důležité?
Kniha Mezi světy a mezisvěty vyšla v roce 1997, přidal jsem do ní rozhovory z let 1998-2013 a vznikla kniha, kterou považuji za velmi důležitou v mé intelektuální biografii, vydal ji Zdenko Pavelka v Novela bohemika v roce 2013. Filosofický rozhovor jako svébytný žánr jsme pěstovali s Karlem Hvížďalou od začátku osmdesátých let v exilu. Myslím, že v internetové éře komunikační hojnosti je rozhovor, který hledá způsob jak shrnout v metafoře nebo příběhu složité ideje, žánrem klíčovým.
Kniha Společnost nevolnosti v třetím vydání je konečně dopracovaná do podoby, s níž jsem spokojen. V opravách v textu jsou zakódovány reakce čtenářů, opravoval jsem odstavce a věty podle toho, jak jim porozuměli a napsali mi o tom. Mám rád přístup k textům Umberta Eca, podle kterého je v každém textu zakódován modelový čtenář, kterého „má autor na mysli“, když píše. Někdy, pravda, texty své modelové čtenáře nenajdou a ztratí se ve sběrnách starého papíru. Modelový autor je představa, kterou si modelový čtenář zkonstruuje, aby textu rozuměl jako dílu, které je reakcí nějakého člověka na nějaký děj ve světě. Kdo je Karel Čapek autor hry R.U.R.? Někdo, kdo varuje před vývojem civilizace, která chce práci oddělit od člověka, od smyslu, od myšlení – která chce „poslušné roboty místo vzpurných lidí“. To není už ten sympatický chlápek se vzpurnou štětičkou vlasů na hlavě, ale někdo, kdo pochopil dříve než ostatní, kam spěje naše civilizace. Je to konstrukt, který čtenář potřebuje, aby si ten text uměl vyložit. Tak nějak se o Čapkovi mluví třeba na gymnáziu v hodinách češtiny.
V druhém a třetím vydání reaguji na sebe sama jako na modelového autora, zkonstruovaného mými čtenáři, kteří mi připisují třeba „nevolnost nad vývojem konzumní civilizace“. Já pak text předělávám v reakci na tu čtenářskou konstrukci, už dávno nevěřím v definitivní znění čehokoli, digitální oceán je stále v pohybu, papír a inkoust texty stabilizovaly, monitory a wordy je rozpohybovaly.
Parlamentní volby v Řecku ukázaly, že v politice už nerozhodují voliči u uren, ale spíše finanční trhy. Je i toto jeden ze zdrojů nevolnosti, kterou v současné společnosti pociťujeme?
Ano, demokracie skončila, přišel věk postdemokracie, která ale není úplným popřením demokracie, jen její radikální modifikací. Tak například nukleární odpad je nebezpečný po staletí, vláda, která si zvolí atom, zavazuje mnoho příštích generací, aby se o něj staraly, nemohou si zvolit vládu, která řekne „co je nám do něj“. Dluh je něco podobného jako nukleární odpad, zavazuje mnoho generací ke škrtání a splácení, i kdyby nám ho věřitelé odpustili, zůstal by po něm nebezpečný odpad v podobě neracionálních vzorců chování.
Postdemokracii vyznačuje tento rozpor mezi dlouhým časem techno-ekonomiky a krátkým časem politiky – od voleb k volbám se tak vrší problémy, které nemají než dlouhodobá řešení daleko přesahující čas mezi volbami. Věcí, o kterých nová vláda může rozhodnout, je stále méně, protože ta předchozí ji zavázala na desetiletí a v oboru ekologických škod na staletí.
Nástup populistických stran po posledních volbách v ČR v mnohých voličích vyvolal pocit zadostiučinění a v občanské společnosti došlo k relativnímu útlumu. Není to nebezpečné?
Slovo „populismus“ je dnes holka pro všechno. Řekněme, že ve svém převažujícím významu označuje odmítnutí „zprostředkujících instancí“, čímž myslíme například to, že dříve než přijmeme nějaké rozhodnutí, musíme zpracovat spoustu informací, platit si na to odborníky a vzít v úvahu spoustu protikladných hledisek. Náklady na porozumění problémům jsou v komplexní společnosti vysoké, proto tak často populista pracuje s předsudky spíše než s idejemi. Za snadností, s níž se tím slovem vytlouká z politiky každé antipolitické hnutí „zdola“, se skrývá jeden z problémů postdemokracie: existuje ještě veřejný prostor, kde se ze vzájemných sporů rodí politické pravdy, schopné přeměnit se na většinovou vládu a následné legislativní návrhy? Jsou politické strany ještě reprezentanty takových pravd? A nezanikly ty pravdy v chaosu sítě sítí?
Přednášíte na univerzitě v italském Terstu. Jak moc se liší pohled na společenské uspořádání u italských a českých studentů? Hraje roli historická zkušenost?
Základním rozdílem mezi italskou a českou zkušeností se státem a politikou je otázka jihu, která je pro Itala klíčová, pro nás znamená málo. Jih - to je problém zaostalé politické kultury, v níž převažuje protiindividualistická „etika amorálního familismu“, tedy takové pojetí společnosti, v níž loajalita vůči vlastní sociální skupině – rodině na prvním místě – převažuje nad loajalitou vůči univerzalistickému právu. Amorální familismus pak proniká celou společností jako nákaza, kterou je třeba nějak zastavit. Ale o tom jindy.
V poslední době se konfrontuje současný Václav Bělohradský s Václavem Bělohradským na počátku 90. let. V čem se tito dva Bělohradští nejvíce neshodnou?
Toto je do velké míry mediální konstrukce. Nevěřím v restrukturalizace zestátněných podniků pod vedením politiků a jimi najatých „manažerů“. V tom jsem ovlivněn italskou zkušeností, kde nakonec „restrukturalizace pod vedením politiků“ vedly ke katastrofě, jejíž dědictví italskou ekonomiku sužuje dodnes – nízká efektivita státní správy a korupční financování politiky. Myslím mimochodem, že Václav Klaus byl stejnou italskou zkušeností také ovlivněn, byl tam na stipendiu, jestli se nemýlím.
Podpořil jsem cestu k privatizaci Václava Klause, i když jsem věděl, že bude mít nutně spoustu nezamýšlených důsledků, každé řešení nějakého problému je má. Na ně bylo třeba reagovat nejpozději v druhé polovině devadesátých let a řešit je otevřenou spoluprací všech demokratických stran. To ale ODS nedokázala, chtěla svou privatizaci považovat za světlo bez stínu. Na tento zlom jsem pak reagoval velmi kriticky jako liberál, vždyť liberalismus je především snaha o takové uspořádání společnosti, které maximalizuje pravděpodobnost nápravy nezamýšlených důsledků jakéhokoli jednání. Globální kapitalismus pak ovšem představuje mnohem větší problém „nezamýšlených důsledků“, to už je nová etapa myšlení o společnosti.
Ostatně mnohem více než způsob privatizace mě ležela na srdci demokratizace mezinárodní politiky, multilaterální správa světa. Byl jsem od prvního dne jeden z mála kritiků rozšiřování NATA a vůbec americké politiky unilateralismu. Řekl bych dnes, že jsem negativní dopady americké vůle k světovládě přesto ještě podcenil. Dnes všude hoří ohně zapálené jejich neschopností pochopit složitost světa.
V Ostravě nebudete poprvé. Znáte ji dobře?
Ostravu miluji, protože je to hornické město, z něhož se odstěhovala hornická epocha. Rád se tu potuluju a jdu třeba do muzea, líbí se mi také Univerzita v Ostravě. Vzpomínám si, jak jsem tu jednou vystoupil v mém těsně postklukovském mládí na nádraží, a vzduch zamořený vším možným mě téměř obalil. Ve srovnání s tou vzpomínkou je dnes Ostrava lázeňské město, i když vím, že zamořená je stále.
Fandil jsem Ostravě, aby se stala městem kultury, dokonce jsem přispěl do nějaké publikace, která tomu měla napomoci. Nedopadlo to, ale nic to nemění na tom, že je Ostrava krásná posthornická metropole.
Text: Filip Šimeček
