Měl jsem trochu obavy, zda životní příběh Světlany Allilujevové nebude napsán způsobem, na jaký jsme bohužel u životopisů známých osobností zvyklí. Naštěstí se hned od prvních stránek ukázalo, že Rosemary Sullivanová se své pověsti perfekcionistky a autorky, důsledně vycházející pouze z ověřených zdrojů a vyhýbající se jakýmkoli „drbům“ a „zaručeným pověstem“ těší plným právem – Stalinova dcera je vzorovou ukázkou toho, jak by měla literatura faktu vypadat. Absence všeho, co by mohlo zavánět senzacechtivostí, však v žádném případě neznamená, že by snad kniha byla nezáživná a nudná. Naopak! Málokdy jsem se v tomto literárním žánru setkal s tak čtivou a troufám si říct i napínavou publikací. Jednoznačně se v ní potvrzuje pravdivost známého Moliérova výroku, že „nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta“.
Projít životem s cejchem dcery krvavého diktátora byl zajisté úkol takřka nadlidský. A třebaže nelze Světlanu Allilujevovou představovat jako vzor ctností, na druhou stranu v nás tragika jejího osudu vzbuzuje nejen soucit a lítost, ale do jisté míry i obdiv – psychické břímě, které musela prakticky po celý život nést, si lze totiž stěží představit. Rosemary Sullivanová si toto podle všeho velmi dobře uvědomovala – „její“ Světlana není jen nešťastnou a vykořeněnou bytostí, po celý život zoufale hledající spřízněnou duši, někoho, kdo by ji miloval a jemuž by mohla důvěřovat, ale i citlivou a inteligentní ženou, vědomou si své důstojnosti a začínající po každém nezdaru a zklamání vždy znovu bojovat o své „místo na slunci“.
Z historiografického hlediska je určitě nejzajímavější první díl s názvem Kremelská léta. Světlana se narodila 28. února 1926, tedy v době, kdy si její otec již natolik upevnil své postavení v bolševické straně a v čele sovětského státu, že mohl začít realizovat svůj pečlivě maskovaný, ale zcela evidentní záměr stát se v první socialistické zemi světa jediným vládcem s absolutní mocí. To, co bylo o třicet let později odsouzeno Chruščovem jako tzv. kult osobnosti, mělo svůj počátek zhruba v polovině třicátých let, takže životopis dcery se vcelku logicky nemůže neodehrávat na pozadí politické dráhy jejího otce. Čtenář je seznamován se Stalinovou rodinou, s atmosférou, která v ní panovala, se zvyklostmi, názory a zásadami, uplatňovanými diktátorem v kruhu jeho nejbližších, což jsou povětšinou informace, s nimiž se setkává vůbec poprvé.
Světlanino dětství, školní léta, první lásky – to vše je zajímavé především proto, že šlo o dětství, školní léta a první lásky dcery člověka, který je mnohými pokládán za největšího masového vraha 20. století. Složitý a rozporuplný vztah s otcem, zvláště poté, co jí tragicky zemřela matka, je v první části Světlanina životopisu rozebírán vskutku důkladně a psychologicky mistrně. Autorka se zde rovněž velmi podrobně věnuje období tzv. Velkého teroru (masového zatýkání a poprav „nepřátel lidu“ v letech 1937-38), resp. jeho dopadu na nejbližší Světlanino okolí. Tehdy, když byli zatýkáni rodiče jejích spolužáků a ona se u otce marně snažila za ně prosit, začínala diktátorova dcera pozvolna chápat pravý stav věcí.
Její život – stejně tak jako životy všech sovětských lidí – lze rozdělit do dvou základních období, totiž „za Stalina“ a „po Stalinovi“. Zatímco však pro ostatní byla vůdcova smrt vysvobozením z nesnesitelného psychického tlaku, kdy si nikdo nemohl být jistý, zda u něj v noci nezazvoní v tajná policie a neodveze jej do útrob hrůzné Ljublanky, dcera mrtvého tyrana si záhy uvědomila, že její osud bude navždy spojen se Stalinovým jménem a s režimem, který vytvořil – měla zkrátka být (jak se jednou vyjádřila) až do konce života „majetkem státu“.
Dramatický útěk ze Sovětského svazu, k němuž se Světlana Allilujevová (dívčí příjmení své matky začala používat záhy po otcově smrti) odhodlala v roce 1967, kdy na americkém velvyslanectví v Dillí požádala o politický azyl v USA, je v knize popsán velmi podrobně a sugestivně, a to včetně všech složitých a mnohdy ponižujících peripetií, jimiž si musela projít. Spojené státy jí zprvu vůbec nechtěly vyhovět, strach americké administrativy ze zhoršení vztahů se Sověty byl tak velký, že jen díky šťastné náhodě se Světlaně nakonec její úmysl zdařil. Život v USA však její představy o svobodné zemi naplnil jen zčásti.
Stalinova dcera (s podtitulem Výjimečný a bouřlivý život Světlany Allilujevové) je fascinující kniha, která si čtenáře získá nejen samotným tématem, ale i poctivě odvedenou badatelskou prací Rosemary Sullivanové. Málokdy se stane, že se literatura faktu čte jako napínavý psychologický thriller. U Stalinovy dcery tomu tak však je, což je – vedle již zmíněných – dalším důvodem, proč ji mohu jednoznačně doporučit.
Autor: Jan Hofírek
