Martin Goffa (pseudonym) je považován za jednoho z nejlepších současných tvůrců detektivního žánru u nás a každou svou novou knihou to potvrzuje. Ukazuje se, že pokud dojde ke kombinaci literárního nadání s praktickými zkušenostmi, kdy autor ví, o čem píše a navíc má „v rukávu“ cenné trumfy v podobě mnohaleté kriminalistické praxe, potom je zaděláno na slibnou spisovatelskou kariéru. V případě Martina Goffy k této výjimečné konstelaci došlo a výsledkem je série detektivních příběhů, v nichž kriminalista Miko Syrový řeší takříkajíc běžné trestné činy, což ovšem není vůbec na překážku čtivosti a napínavosti. Je tomu tak i v případě poslední Goffovy detektivky s názvem Plaváček.
Syrový je na návštěvě u svých příbuzných na Jižní Moravě, popíjí se víno a vzpomíná na všechno možné. Mezi řečí se dozví, že bratr jeho dávné kamarádky Elišky odešel do Prahy, žije tam jako bezdomovec, v poslední době však nedává o sobě vědět a nikdo tak neví, co s ním je. Syrový slíbí ustarané Elišce, že se pokusí získat o jejím nezvěstném bratrovi nějaké informace.
Mezitím dochází k jiné události, kdy odsouzený drogový dealer se za slib předčasného propuštění z vězení rozhoduje „zpívat“. Zmíní se o tom, že na internetu kolují jakési hrůzostrašné filmy, na nichž jsou zachyceny mimo jiné i brutální vraždy, přičemž tato videa jsou podle všeho autentická. Přístup k nim je omezen na úzkou skupinu privilegovaných jedinců, disponujících velkými penězi. Takovou důležitou informaci jistě policisté ocení a přimluví se u soudce, který bude rozhodovat o přerušení výkonu trestu...
Detektiv Syrový si uvědomuje, že kriminalitu v Praze se vcelku daří držet v únosných mezích, nijak dramaticky se nezvyšuje. Vraždy, loupeže, podvody – to všechno je takříkajíc „v normálu“. To, co mu však dělá vrásky na čele, je nový druh trestné činnosti, spočívající v brutálních útocích na bezdomovce. Kdo za nimi stojí? Jak se může někdo tímto způsobem bavit? A není to tak, že pachatelé si své útoky nahrávají, umisťují na internet a nakonec na nich i vydělávají? Před Syrovým a jeho kolegy stojí opravdu nelehký úkol – nikdo z nich nemá s podobnou kriminalitou zkušenosti, je to hrozivý trend několika posledních let, který musí být co nejrychleji a nejefektivněji potlačen.
Kniha Plaváček je mimořádně realisticky napsaná detektivka, v tom vidím její hlavní přednost. Žádné vykonstruované zápletky, hororové scény, střelba, krev a nesmrtelní hlavní hrdinové, kterým se kulky podivuhodně vyhýbají. Naprosto nic, co by se nemohlo stát právě takto a čemu by se tudíž nedalo věřit. Práce kriminalistů, kterou má čtenář možnost nahlížet z mnoha úhlů pohledu, spočívá především v úmorném hledání záchytných bodů, které by je posunuly dál. Často se končí ve slepé uličce a je třeba se vracet a pátrat znovu od začátku. Přes všechny těžkosti a mnohdy i osobní averze jsou ale jednotliví členové vyšetřovacího týmu semknutou partou profesionálů, kteří v boji proti zločinu táhnou za jeden provaz. I když i tady může platit známé přísloví o výjimkách, které potvrzují pravidlo...
V době, kdy čeští čtenáři tohoto literárního žánru tolik preferují populární „nordkrimi“, je jistě potěšitelné konstatovat, že jsou u nás autoři, kteří se těm švédským či norským vyrovnají. Jedním z nich je i Martin Goffa, jehož Plaváček byl pro mě natolik příjemným překvapením, že ho můžu s čistým svědomím doporučit všem milovníkům kvalitních a napínavých detektivek.
Autor: Jan Hofírek
