Žijete stále na střídačku v Brně a na Seychelách?
Poslední tři roky jsem strávila víc v Evropě než na Seychelských ostrovech. Příští rok by už měl ovšem vypadat jinak. Od konce ledna budu zpět mezi svými žábami, ptáky a kudlankami nábožnými.
S románem Hodina zmijí přicházíte po delší odmlce. Co jste v tomto období podnikala?
Slovo „podnikala“ se opravdu nedá použít. V únoru 2020 jsem při cestě Jižní Amerikou onemocněla nějakou podivnou chorobou, která mě během chvilky připravila o dvanáct kilogramů a pokusila se mi zničit štítnou žlázu. Vracela jsem se přes oceán do tvrdého evropského lockdownu, takže později se už nepodařilo zjistit, o co šlo. Trvalo mi dva roky, než se můj zdravotní stav stabilizoval. Také mi umíral tatínek, kterého jsem doprovázela v jeho posledních měsících, týdnech a dnech. Zkrátka žádná radost. Proto také nebyl čas psát knihy. Měla jsem až příliš starostí se sebou a svou rodinou.
Je vám hlavní hrdinka knihy, pětatřicetiletá Radka, v něčem podobná?
Snad v tom, že Radka je moderně myslící současná žena a žije v Brně. Je konzervativnější než já, je o dost mladší a potýká se s něčím, s čím bych se opravdu potýkat nechtěla. I když – trochu vím, co zažívá. V jisté podobě se mi její starosti v životě také objevily. Ale nechci nic prozrazovat.
Opět jste sáhla po žánru thrilleru, po detektivní zápletce. Díky románu Hračka jste ovšem známá také jako autorka erotické literatury. Najdeme v Hodině zmijí i nějaké erotické pasáže?
Drobně ano. Kniha dokonce začíná v posteli, ale tento román o sexu není. Je o lži, intrikách a manipulaci.
Hračku jste napsala už v roce 2007 a tehdy byla sexualita mnohem více tabu než dnes. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se stala bestsellerem a slavila u čtenářů velký úspěch. Vnímáte zájem o tento typ literatury kolem sebe i dnes, po tolika letech, kdy se mnohé změnilo?
Skvělá otázka! Trefila jste se do černého. Když se Hračka na podzim roku 2007 objevila na pultech, zapůsobila jako zjevení. Žena spisovatelka popisuje otevřeně sexuální scény, intimní chutě, nevyhýbá se ani tabuizovaným praktikám, viz závěrečná sexuální scéna. Náklad čítající několik tisíc výtisků se vyprodal během tří týdnů a já se nestačila divit. Nic takového jsem nečekala, předpokládala jsem, že Hračka se zařadí do okrajové literatury, o které se nebude ani moc mluvit, ani moc psát.
Od té doby se změnilo ledacos. Některým čtenářům dnes připadá příběh Markéty, Toma a Dircka příliš povrchní, scény ničím nevybočující, stále se v ní snaží hledat nějaké zásadní poselství na úrovni, přestože i samo motto říká: Hračka je jen o sexu. Zájem o erotickou literaturu je však i nyní stále velký a kniha se kupodivu pořád ještě prodává. Pokud bych ji ale měla napsat dnes, vypadala by už jinak. Zkrátka – dvakrát do stejné řeky…
Jednou jste v rozhovoru řekla: Aby manželství skutečně fungovalo i po mnoha letech, musí se z bouřlivé, vášnivé a vlastnické lásky stát láska moudrá a vyrovnaná. Můžete to více přiblížit?
Vlastnická láska je sice vzrušující, ale nebezpečná. Nebezpečná hlavně pro dlouhodobý vztah dvou lidí. Žárlivost a hněv a z nich pramenící potřeba kontroly toho druhého nikdy nepřinášejí nic dobrého. Jenže žárlivost je přirozená lidská vlastnost, málokdo je tak moudrý, že s ní umí zacházet. Tvrdím, že pokud chcete, aby váš vztah dlouho vydržel, musíte k vášni přidat i přátelství a pracovat na své schopnosti být tolerantní. Tím ovšem nemyslím, že byste si měli od partnera nechat „kálet na hlavu“ – to není tolerance, to je pak hloupost.
Prozradila jste, že nejčastěji čtete populárně-načnou literaturu. Co máte rozečteno právě teď?
Když píši, nemám čas na čtení. Nechci se nechat ovlivňovat – ani něčími myšlenkami, ani stylem. A já teď několik měsíců psala. Rozečtených mám však několik knih. Vždy jich mám rozečtených víc, asi ráda sedím na více židlích. :-)
Takže – Poirot and Me od Davida Sucheta, opakovaně čtu vzácnou knížečku kněze Antonia Coiazziho The Indians of the Fueguino Archipelago, dále pak v českém překladu Haemina Sunima: Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte a Yongey Mingyur Rinpočheho: Umíráme každý den.
Kdysi jste byla workoholička. Platí to stále, nebo jste zvolnila tempo?
Jsem stále. Jaksi se to nemění, i když energie zrovna nepřibývá, bych řekla. Nestýkám se už tak ráda s mnoha lidmi, kdysi jsem se ve velkém davu cítila jako ryba ve vodě, nyní mě to spíš vysiluje. Ale co se týče práce nebo učení, jsem stále stejný blázen. Můj tatínek mi kdysi říkal: „Holka, smyslem života je práce.“ Smála jsem se mu. Teď bych to doplnila: Smyslem života je to, co vám do něj vnáší potěšení a co vás zušlechťuje a obohacuje. A také co těší a prospívá i jiným. A pokud je to práce, proč ne?
Údajně vás zajímá také duchovno, zejména hermetismus. Promítá se něco z této oblasti do vašich knih?
Duchovní nauky mě zajímají opravdu už hodně dlouho. Stejně tak jako náboženství. A kdo mé knížky zná, ví, že v některých z nich se jisté duchovní či mystické prvky vyskytují – ať už mluvíme o básních, nebo třeba o Jumaroru a Tichošlapovi. Hodina zmijí je však ryze lidská, se vším, co k tomu patří, a to i v negativním smyslu.
A co v reálném životě? Podstoupila jste nějaké duchovní rituály?
Ano. Odpověď by ale asi byla mnohem složitější a delší, než je v tomto rozhovoru možné. Museli bychom začít otázkou, co je vlastně duchovní rituál. Vždyť i tichá modlitba k Bohu je vlastně privátním duchovním rituálem.
Nedávno vyšla i vaše básnická kniha Klóketen. Co zachycuje a co znamená její název?
Klóketen je novic, mladý muž procházející náročným a bolestným iniciačním rituálem přechodu k dospělosti. Slovo pochází z jazyka původních obyvatel Ohňové země, jednoho z indiánských kmenů, známého pod jménem Selk‘nam nebo Ona, obyvatel, kteří byli v letech 1880–1930 v podstatě vyvražděni evropskými přistěhovalci. Ve sbírce naleznete i báseň, která se genocidě jihoamerických indiánů věnuje.
Podtitul knihy zní Zápisky z dozrávání. Svůj život v posledních třech letech vidím v podstatě také jako jistý druh přerodu z mentálního dětství do dospělosti. Zcela sobecky je mi to líto. Ráda bych byla zůstala dítětem až do sta.
Máte na srdci něco, co byste ráda vzkázala našim čtenářům?
Lež se stává převládající realitou našich životů. Zvykáme si na ‚fejkové‘ zprávy a fotografie, zmanipulovaná videa i celý mediální arzenál lži. Za chvíli nebudeme schopni rozeznat, co je pravdivé a co falešné. Musíme se pokusit zachovat si zdravý rozum a vracet se stále k původním, čistým hodnotám v našich srdcích. A nesmíme zapomenout, že největším nepřítelem lidství je hloupý a agresivní dav.
Text: Kateřina Žídková
Foto: KIVA PHOTO
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
