Zvířata jsem milovala od dob, kam až moje paměť sahá. Zajímalo mě všecko živé a bylo mi jedno, jestli je to žížala, ježek, pes nebo slon z cirkusu. Žádného z nich jsem se nebála a pud sebezáchovy při kontaktu s nimi u mne nefungoval. Moje dobrodružné výpravy za zvířaty v okolí naší chalupy v podhůří Jeseníků budily hrůzu hlavně u maminky. Když jsem se objevila před domem s cizím hlídacím psem na řetězu nebo dorazila bez sedla na sousedově tažném koni, rozhodně nesdílela mé nadšení. Podporu jsem měla především ve svém otci, který byl velkým milovníkem zvířat. Občas domů přinesl opuštěné nebo poraněné mládě a já jsem byla šťastná, že o ně můžu pečovat.
Proč jste si vybrala z říše zvířat právě vlky?Podvědomě jsem dlouho snila o práci s vlky, nebylo pravděpodobné, že se mi to někdy splní, ale nakonec mi dopomohla náhoda. Počátkem devadesátých let, kdy jsem začala pracovat jako sokolnice ve Wildparku poblíž Hamburku, mi jednoho dne bylo předáno polomrtvé štěně polárního vlka. Přišlo na svět v noře našeho zooparku a po třech dnech osiřelo. Když jsem se vážně nemocného zvířátka ujala, netušila jsem, jak radikálně změní moji další profesní i osobní cestu. Ze vztahu k maličké vlčici vznikla celoživotní láska ke všem vlkům a své práci s nimi jsem přizpůsobila svůj privátní život.
Přesto, že jste odchovala mnoho vlčích štěňat, na to první si tedy ještě pamatujete…
Samozřejmě, na to se nedá zapomenout. Je to jako s první láskou. I po 20 letech se mi vybavují detaily ze života mé první vlčice Flocke. Zachránila jsem ji před smrtí a ona se pak stala mojí učitelkou v málo známé oblasti vyváženého soužití s vlky. Pomohla mi chápat jejich povahu a respektovat jejich pravidla.
O čem je vaše kniha Vlčí stopy a proč jste se rozhodla ji napsat?
Ve své první útlé knížce s názvem Naše vlčice Flocke popisuji své zážitky po příchodu výše zmiňovaného vlčete do naší rodiny. Publikace vyšla v Německu a po nečekaně pozitivním přijetí následovalo druhé vydání. A nejen to. Čtenáři si Flocke zamilovali, navštěvovali ji ve Wildparku a dožadovali se pokračování jejího příběhu. Chtěli vědět, jak si rozumí s partnerem, zda se dočkala vlastních mláďat a co je nového ve vlčím výběhu. Přicházely dopisy, maily, zvonil telefon. Začala jsem zpracovávat spousty záznamů a fotografií a po měsících usilovné práce vyšla kniha Vlčí stopy. Samozřejmě opět v Německu. Teprve po delší době došlo na aktualizaci a překlady do češtiny a obě knihy vyšly i pro české čtenáře.
Píšete, že ochočený neznamená pro divoké zvíře totéž, co poslušný nebo kontrolovatelný. Čím je zvíře krotší, tím větší je jeho potencionál agresivity. Jak je možné, že u psa se to člověku podařilo a u vlků to nejde?
Psy a vlky od sebe dělí nejméně 15 tisíc let odlišného vývoje. Vlk zůstal divoký, ale psa si člověk ochočil a přizpůsobil "k obrazu svému". Pes je na člověku závislý, přizpůsobuje se mu, poslouchá ho a dovede mu odpustit i křivdu a trest. Od vlka se to nedá očekávat. Musel se vyhýbat člověku jako pronásledovateli, spoléhat sám na sebe a ovládat strategii boje o přežití a zachování rodu. Zůstal plachý, ostražitý a stejně jako i jiná divoká zvířata se naučil udržovat od lidí patřičný odstup. Musíme odlišit pojem "krotký – čili na člověka zvyklý" a "ochočený - čili domestikovaný". Z vlastní praxe mám zkušenosti, jak docílit, aby byl vlk krotký. Za určitých podmínek s ním lze sdílet jeho území, dotýkat se ho a vytvořit hluboký vzájemný vztah. Ale je třeba stále respektovat jeho instinkty a svobodnou vůli. Když se však člověk dopustí fatální chyby, že chce vlka důrazně cvičit, ovládat nebo omezovat, je zaskočen jeho agresivitou. Vlk, který doposud svému člověku důvěřoval, se cítí zrazený a v jeho reakci není kompromisu. Potenciál agresivity vlků žijících v zajetí i ve volné přírodě je však stejný. Rozdíl je pouze v tom, že divoký vlk má vyvinuté útěkové reflexy a dovede se vyhnout střetu s lidmi.
Co je potřeba udělat, aby si vlk vytvořil na člověka vazbu? A čeho by se měl naopak vyvarovat?Vtiskovací fáze u vlčat probíhá mezi počátkem druhého a koncem čtvrtého týdne jejich života. V tomto relativně krátkém životním úseku se tvoří základ budoucího vztahu. Pokud chceme dobré vztahy udržet, musíme je po celý život upevňovat. Je to dlouhodobý proces fungující za předpokladu vzájemného respektu a lidské schopnosti empatie. Člověk by měl intuitivně vycítit, jak se má chovat a kde jsou jeho hranice. Musí zapomenout na své projevy arogance a nad řazenosti, vcítit se do mentality vlka a svět vnímat jeho očima. Neboť na rozdíl od psa se vlk člověku nepřizpůsobuje, nezapomíná jeho chyby a neodpouští mu nemístné dokazování přesily. Předpokládá, že člověk při vstupu na jeho teritorium bude respektovat vlčí pravidla, a ne naopak. Kdo chce pracovat s vlky a nemíní se řídit těmito zkušenostmi, může se dostat do vážných problémů.
V knize najdeme také vaše krásné fotografie. Zajímalo vás focení už dříve, nebo až v době, kdy jste začala žít s vlky?
První "vážný" zájem o focení u mě nastal během mých desátých Vánoc, kdy jsem mezi dárky našla malý fotoaparát. Na své první fotopráce dnes vzpomínám s úsměvem. Fotila jsem metodou „pokusu a omylu" a radila mi maminka, která měla stejnou zálibu a asi tajně doufala, že když se tomu budu věnovat, nezbude mi čas na riskantní aktivity týkající se zvířat. Když bylo připraveno několik kinofilmů, v panelákové koupelně se o víkendu zastavil obvyklý provoz. Na vanu byla položena její boční deska, na ní zaujal své místo zvětšovák, časový spínač a misky s vývojkou a ustalovačem. V provizorní fotolaboratoři probíhal napínavý proces exponování černobílých fotografií, který pokračoval v obýváku sušením v leštičce. Ještě dnes mám schovanou krabici plnou fotek z té doby. Postupem let jsem značky fotoaparátů měnila za stále kvalitnější a stoupala i úroveň výsledků. Éra digitální fotografie otevřela zcela nové možnosti. To už jsem používala aparát jako nezbytný doplněk své práce se zvířaty, především s vlky.
Znáte se osobně s Elli Radingerovou, která také jako vy žije v Německu a taktéž se věnuje vlkům? Dá se říct, že vaše práce s vlky je podobná nebo stejná?
Ano, s Elli se známe dlouho. Dělí nás 450 km, přesto býváme v osobním kontaktu a spolupracujeme na vlčích tématech. Fotila jsem pro ni autorské portréty se svými vlky a před pár lety jsme společně přednášely. Spojuje nás láska a obdiv k vlkům, i když pracujeme každá v jiné rovině. Já „nablízko“ se svými vlky v Německu a ona „na dálku“ s divokými vlky Národního parku Yellowstone v USA.
Jaký je váš nejkrásnější a naopak nejhorší zážitek s vlkem?
Nejhezčí pocity přicházejí, když se podaří zachránit malé vlče nebo prodloužit život staršímu nemocnému zvířeti trpělivým ošetřováním nebo zajištěním neobvyklé operace. Mezi krásné zážitky patří každý můj pobyt ve výběhu v tiché době zapadajícího slunce, kdy sedím u stromu, vlci přicházejí ke mně, pokládají hlavu na má ramena a já cítím, jak jsou spokojeni. Naše komunikace nepotřebuje slova a je o veliké lásce, respektu, důvěře a sounáležitosti. Za nejhorší zážitek s vlky považuji jejich ztrátu. I když se moji vlci dožívají mimořádně vysokého věku, s několika už jsem se musela navždy rozloučit. Každý byl jiný a na žádného z nich se nedá zapomenout.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Tanja Askani, Angela Kraft, Thorge Huter
