UČENÍ – mučení, nebo škola hrou?

BOJ S VĚTRNÝMI MLÝNY

Když se podíváme do historie, úloha kantora bývala docela divočina. Hlavně u těch venkovských se snaha ne vždy setkala s pochopením okolí. I když byl pan učitel ve vsi váženou osobou, všemu kolem hospodářství se připisoval větší význam než vzdělání a zmaření talentu ve prospěch obživy početné rodiny se odehrávalo poměrně běžně. Stát proti většině muselo znamenat častý pocit osamělosti, což platilo zvláště v případě učitelek, které se ještě na počátku 20. století nesměly vdávat. Tím, že v minulosti vyučoval jeden pedagog více předmětů (někdy i všechny), se stával zručným všeumělem, který se prokousává mnoha různými obory. Být vzorem je povznášející, ale také velká řehole. Aura moudrého člověka učitelům zajišťovala uznání a vedoucí funkci hlavně v těžkých dobách. K pedagogům se lidé upínali během válek nebo v koncentračních táborech, protože dokázali ostatní zabavit, a tím na chvíli odreagovat od tíživých myšlenek.

NADŠENÍ INOVÁTOŘI

Část z nás má učitele zažité jako prudérní osoby brzdící osobní rozlet a druhá část zase vzpomíná na své vyučující jako na důležité mentory, kteří je nasměrovali k oblíbenému oboru činnosti. Ne všichni pedagogové jsou dychtiví po peskování a psaní úsečných poznámek dle známého vzoru „běhá po třídě a zvrací židličky“. Uvědomují si, že jejich cílem je zaujmout a následně vykřesat ze žáků to nejlepší. Právě tenhle úkol si předsevzal už před 400 lety Jan Amos Komenský, jehož největší přínos spočívá v tom, že názorně předvedl, jak by se mělo učit. V době, kdy nebyly k dostání téměř žádné pomůcky a učebnice obsahovaly holý text, přišel s převratnou metodou „škola hrou“, jejíž principy se používají dodnes. Ukázal dětem svět v obrázcích, takže mohly snadněji pochopit, jak funguje. Jeho pozdější italská kolegyně Maria Montessori (letos uplyne 150 let od jejího narození) byla přesvědčená, že žákům by se mělo dostat hlavně porozumění. Její strategie motivovat děti k samostatnosti a kreativitě se opírala o lékařské vzdělání a ovlivnila desetitisíce škol po celém světě.

Také nejinteligentnější Čech Karel Kostka Cubeca, jehož IQ přesahuje hodnotu 200, se snaží obohatit školství. Stal se prezidentem vzdělávací společnosti v Londýně a se svými žáky vyjíždí na stáže po celém světě. Práce se studenty patří mezi jeho největší koníčky, ale pro vlastní relaxaci také maluje a píše knihy. Jeho nejnovější sci-fi román se jmenuje Vyměřený čas.

FILMOVÍ I SKUTEČNÍ UČITELÉ

Také mezi známými osobnostmi se čas od času vyskytnou nějací kantoři. Zdeněk Svěrák sice učil jenom několik let, ale se školním prostředím a výchovnými rolemi souzní celý život. Diváky o tom přesvědčil v pořadu Hodina zpěvu, na kterém spolupracoval s Jaroslavem Uhlířem, dále jako vlastenecký pan učitel ve filmu Po strništi bos nebo v roli Járy Cimrmana na pozici vychovatele dětí arcivévody Františka Ferdinanda d’Este. Nezapomenutelné jsou také Svěrákovy poučky o životě na venkově, které coby tatínek přednáší svým městským dětem ve snímku Na samotě u lesa. Živé vzpomínky na vlastní školní docházku přenesl Zdeněk Svěrák do filmu Obecná škola, kde v roli učícího vojáka Igora Hnízda exceloval Jan Tříska. Maminku, která jde omluvit klukoviny svého syna ztvárnila Libuše Šafránková, která si shodou okolností zahrála také půvabnou roli učitelky, a to ve Slavnostech sněženek. Téma školy se odráží i v cimrmanovských hrách nebo v jednom z nejoblíbenějších českých filmů Marečku, podejte mi pero!, jehož scénář Svěrák napsal v autorské dvojici s Ladislavem Smoljakem. Právě v tomto snímku se objevila postava Hujera. Jméno, které se stalo předobrazem protivně snaživého žáka, postupně zlidovělo. Obdobím vyučování si prošel také mistr etikety Ladislav Špaček. Než zahájil televizní kariéru a funkci mluvčího prezidenta Václava Havla, přednášel historický vývoj češtiny na univerzitě. Své pedagogické nadání později dokázal uplatnit ve výchově veřejnosti k pravidlům etikety, ale také v mnoha knížkách pro děti. Základy slušného chování rád popularizuje vyprávěním i historickými souvislostmi. Být dobrým učitelem je vlastně něco jako umělecký obor, kdy tvůrce rozeznívá místo hudebního nástroje mozkové závity svých žáků. Občas se může stát, že veškerá elegance a cit nefungují. Pak by to mělo jít alespoň s humorem.

Text: Iva Kulihová